Dýchací přístroj Aerolith s tekutým vzduchem

Sotva se uskutečnila myšlenka proměnit vzduch v kapalinu, byly podniknuty pokusy, k čemu by se toho dalo využít. Mezi důležitými vlastnostmi kapalného vzduchu je i ta, že se zkapalněný vzduch v značné míře přeměňuje zpět na plyn. Tato okolnost přivedla naše důlní inženýry na myšlenku, zda li by se dal takto zkapalněný vzduch použít k dýchání. Výsledkem namáhavé práce se stal dýchací přístroj Aerolith. Jeho vynálezcem byl vrchní inženýr Otto Suez ve Vítkovicích na Moravě.

Aerolith se skládá z nádoby, ve které se nachází tekutý vzduch, který jak je známo lze přechovávat pouze ve vakuových nádobách tzv. Dévarských lahvích. Tyto láhve mají dvojitou skleněnou stěnu, tvořící vzduchoprázdný prostor, který zamezuje oteplování nádoby.

Nádoba, do které se vzduch nalévá, je pečlivě izolována proti teplu. V ní se nalézá azbestová vlna na kterou se naleje 3,5 kg tekutého vzduchu. Aby se nenalilo více tekutého vzduchu než je dané množství, pověsí se přístroj na zvláštní segmentovou pérovou váhu (obr.1.), přičemž je nutné dávat pozor, aby se nepřekročila váha celého přístroje a to je 8,5 kg. Jakmile je udané množství tekutého vzduchu v nádobě, ta se uzavře (ne však hermeticky). Do samotné nádoby se může vejít až 5kg tekutého vzduchu, což stačí na 3 hodiny. Udané množství 3,5 kg postačuje k dýchání na 2 hodiny.

Vrchním otvorem (obr. 2.) vychází vzduch v plynném stavu neustále z nádoby a niklovou rourkou, která končí v malé hadici o průměru 20mm se vede vzduch přímo do masky popřípadě do olivky kterou má hasič v ústech.

Vydechovaný vzduch je veden zvláštní hadicí skrz láhev s tekutým vzduchem diagonálně v podobě žebrovité rourky. Pod lahví končí na odbočku nalevo a dorazí k zvláštnímu vaku, kterým probíhá šipkami naznačenou cestou, načež uniká spodním otvorem do atmosféry. Při této cestě se vydechovaným vzduchem ohřívá nádoba se vzduchem zkapalněným.

Tento dýchací přístroj měl však zvláštní vadu v tom, že vývin plynného vzduchu nebyl dostačující k dýchání při plné zátěži a dále, že vdechovaný vzduch byl příliš studený. Aby se těmto dvěma nedostatkům zabránilo, byla zřízena výše popsaná cirkulace teplého vzduchu.

Z obrázku 3. jsou vidět šroubové zátky u dolejších rourek. Jejich účelem je možnost čištění rourek protože odnímáním tepla z vydechovaného vzduchu se tvoří voda, která se svádí do tohoto vaku.

Přístroj je dále opatřen budíčkem, který má za úkol včas upozornit osobu že dochází vzduch. 3,5 kg tekutého vzduchu postačí ke dvouhodinovému dýchání a budíček je nařízen tak, aby za 1,5 hodiny zazvonil.

Aerolith vykonával neocenitelné služby v dolech. Dle zpráv byl odborně přezkoušen několikráte prof. Schwarzem v Mor. Ostravě a znamenitě se osvědčil. Taktéž i velkoměstské sbory začaly tento přístroj zavádět, jelikož má tu výhodu, že není potřeba žádných hadic na přívod vzduchu a jeho váha je jen zlomkem podobných přístrojů které váží mnohdy 13-15 kg kdežto tento pouze 8,5 kg.

Výrobu tohoto dýchacího přístroje předal vynálezce továrně L. Bremen a spol. v Hamburku a cena dosahuje i s váhou kolem 400K. U nás bylo možné tyto přístroje zakoupit prostřednictvím firmy R. A. Smekal na Smíchově.