Historie vodní záchranné služby - Fire History – Fire History
Fire History obrázky

Historie vodní záchranné služby

Historie vodního záchranářství ve světě bezprostředně souvisí s historií plavání. Jakýkoliv pohyb a pobyt ve vodě (např. lov, válka, rekreace či jiné aktivity) nesl s sebou vždy možnost tonutí, a tím i nutnost záchrany. Různé historické etapy měly i různý názor na pobyt ve vodě. Největší rozmach plavání byl v období otrokářské společnosti. Staří Řekové považovali neplavce na méněcenné jedince. Platón (427 – 347 před Kristem) ve svých „Zákonech“ pochybuje o schopnostech člověka zastávat nějaký úřad, když neumí číst ani plavat. Tento názor nebyl ojedinělý, vyjadřoval postoj celé společnosti k otázce dovednosti plavání. První spolek záchranářů byl založen v Amsterodamu r. 1767 – Maatshapy Tot Redding van Drenkelingen zu Amsterdam – Společnost pro záchranu tonoucích v Amsterodamu. O dva roky později (1769) byla založena první německá společnost „Hamburské záchranné zařízení“. V dalším období vznikaly spolky a organizace na záchranu tonoucích (Lille, Vídeň, Benátky, v roce 1772 – Kodaň, 1773 – Paříž, 1774 – Londýn). Tyto spolky se jednostranně zaměřovali na bezprostřední záchranu tonoucích, otázky prevence utonutí jim však byla cizí. Skutečnou podstatu zabránění tonutí vyjádřil až Johan Fridrich Guts Muths (1759 – 1839), velká postava německé tělovýchovy, jako první jasně formuloval myšlenku, „že umění plavat znamená zabránit smrti utopením“. O záchranném plavání říká: „Naše mládež má být vedena k pilnému koupání také proti, aby se při tom naučila plavat. Je to krásná a mužná připravenost, podpora lidského přátelství, umět pomoci tonoucímu. Co platné, když musíme spěchat na břeh pro pomoc, místo abychom pomohli sami“ (Gymnastika pro mládež – 1793). Sám vedl některá praktická cvičení záchranného plavání, ve svých spisech uvádí návody na plavání v šatech, potápění, plavání pod vodou i hmaty pro záchranu tonoucích. Společenské mínění však přijímá záchranné plavání až okolo roku 1850. Koncem devatenáctého století zahájilo několik národních záchranářských organizací spolupráci s podobnými organizacemi v zahraničí.

V roce 1878 byl pod vedením francouzských záchranářských asociací v Marseille uspořádán první mezinárodní kongres pro záchranu životů. Během kongresu vyjádřil   Středozemní institut pro záchranu životů přání, aby se ustavilo mezinárodní těleso, které by sdružovalo ty organizace, které se zabývají záchranou životů ve všech jejich formách. Některé státy na tomto kongresu navázaly kontakty a ty už nepřerušily. Následovalo ještě několik kongresů, ale žádný z nich nevedl ke vzniku jedné mezinárodní záchranářské federace. V některých státech začínají vznikat národní federace např. Anglie (RLSS – 1891), Francie – 1893, Itálie – 1899, Belgie – 1902 a v Dánsku 1907. Až v roce 1910 se daří ve Francii na podnět Raymonda Piteta založit mezinárodní federaci pro záchranu životů s názvem Federation Internationale de Sauvetage (FIS). Ustavující státy: Belgie, Dánsko, Francie, Vleká Británie, Lucembursko, Švýcarsko a Tunis. Španělsko a Itálie se nemohly dostavit, ale vznik federace podpořili.

Sídlem FIS se stává Paříž a Francie s Belgií se stávají dějiště všech následujících kongresů a šampionátů. První světová válka zastavila rozmach FIS. V období mezi válkami se FIS zabývala kromě jiného i záchranou na silnicích a na horách. Po druhé světové válce se pomalu obnovovala činnost FIS až v roce 1952 se konal v Paříži kongres, který je považován za znovuzrození FIS. V 70 letech byla založena World Life Saring Society (WLS) za účelem zřízení vzdělávacího programu bezpečnosti na moři a vodních programů založených na základě vzájemné lidské pomoci. WLS byla ustanovena v březnu 1971 v australské Cronulle. Ustavujícími členy WLS jsou: Austrálie, Velká Británie, Nový Zéland, Jihoafrická republika a USA. V roce 1993 se koná v Leuvenu (Belgie) jednání zástupců FIS a WLS a možném spojení obou organizací. Toto jednání se účastní i čeští zástupci.

 

První zmínka o sdružení, které by se specializovaně věnovalo pouze záchraně tonoucích, je až z období po první světová válce. Slibný vývoj vodní záchranářské činnosti přerušuje druhá světová válka. V poválečné obnově státu není čas na znovu vybudování vodní záchranné služby. Více než 10 let trvá, než se prosazuje myšlenka J. Řepy znovu organizovat vodní záchrannou službu u nás. Jeho úsilí bylo vedeno narůstajícími počty utonulých, které byly ve srovnání s ostatními evropskými i přímořskými státy alarmující. Snaha J. Řepy organizovat vodní záchrannou službu pod patronací Červeného kříže jako tomu bylo i v jiných zemích došla uplatnění teprve v druhé polovině šedesátých let. V 70. letech svou činnost rozvíjí Vodní záchranná služba Československého červeného kříže. V roce 1966 přijímá plenární zasedání ČSČK rozhodnutí prosazovat myšlenku zavedení Vodní záchranné služby ČSČK v tehdejší ČSSR. O rok později je ustavena rada VZS ČČK. Formálně lze považovat rok 1967 za rokem založení VZS ČČK. Její aktivní práce začala až v roce 1968, kdy rada organizuje první kurz pro instruktory v Olomouci. Je zajímavé, že VZS ČSČK byla založena přesně za 200 let, které uplynuly od založení prvního spolku zachránců tonoucích ve světě, Maatshapy Tot Redding van Drenkelingen zu Amsterdam v r. 1767. VZS ČČK dodnes vychovala desítky specializovaných záchranářů. Ve velké většině okresů byly založeny organizace VZS ČČK. Jejich činnost přispívá stále více k uskutečnění základního cíle VZS ČČK – snížit počet zbytečně utonulých osob. Vodní záchranná služba ČČK je občanské sdružení, kolektivní člen ČČK, která má ve svém poslání preventivně záchrannou činnost na vodních lokalitách v ČR. Dalším zaměřením záchranářů VZS ČČK je poskytování kvalifikované předlékařské první pomoci ve stanicích a ošetřovnách VZS ČČK. Ideou všech členů VZS ČČK je pomoci dokonalé techniky zajistit na všech vodních lokalitách snížení nebezpečí tonutí a počty utonulých. Nedílnou součástí činnosti kromě záchrany je osvětová činnost, kdy členové VZS ČČK vysvětlují obyvatelstvu nebezpečí u vody a na vodě. Mají za úkol také podílet se na plaveném výcviku dětí a mládeže a na výuce záchranářských technik. Záchranáři se také účastní bojů s vodními živly, ale i některými pozemními katastrofami a organizují cvičení a soutěže vodní záchranné služby.

David Dvořáček

Žádné komentáře na “Historie vodní záchranné služby”

Napsat komentář