O vzniku Smekalova závodu

Prvním z našinců, který se chopil myšlenky vyrábět hasící náčiní, byl Antonín Smekal, domkář a počestný občan v Čechách u Olomouce.

Zařídil si tedy roku 1820 ve své usedlosti malou dílnu, kde s malým počtem dělníků začal vyrábět slaměné koše na vodu, vylité smolou a ruční dřevěné stříkačky. Tyto výrobky pak sám rozvážel po vesnicích a městech a nabízel je ke koupi. Stálým zdokonalováním ručních stříkaček, docílil toho, že již koncem dvacátých let 19. století vyráběl berlové stříkačky (železné i mosazné) a ve třicátých letech pak dvoukolové stříkačky. Tak jako u stříkaček, nastal i pokrok ve výrobě košů a jelikož se všechny výrobky proslavily, došlo i k velkému odbytu a výrobci zajistily spoustu objednávek. V této době již dorůstal syn Antonína Smekala, František, který šel svému otci v šlépějích. Tomuto synu svěřil Antonín Smekal v roce 1842 vedení svého, dosud velmi skromně zařízeného závodu, načež se syn František jal ze vší energií otcův závod rozšiřovat a zdokonalovat výrobu.

Jak neúnavným byl František Smekal nasvědčuje pokrok, kterého dosáhl již v padesátých letech. Vyráběl koše na vodu z konopného plátna natřeného fermeží, konopné hadice zpracované na stavech, ruční stříkačky všeho druhu a nejen přenosné, ale i dvou a čtyřkolové. Výrobky, které měly největší odbyt v Čechách, dovážel sám svými potahy. Pověst o dokonalých výrobcích si klestila svou cestu nejen na Moravě a v Čechách, ale i za hranicemi, takže výrobky se těšily stále většímu odbytu a tím přispěly i k rozšiřování celého závodu. V době, kdy byl tento závod plně v rozkvětu, byl majitel zasažen velmi krutou ranou. Dne 30. srpna roku 1856 vypukl v závodu zhoubný požár, způsobený převařováním fermeže, který postihl nejen dílny, ale i veškeré zboží, zásoby a obchodní knihy. Otec a syn utrpěli tímto požárem škodu přes deset tisíc zlatých stříbra, a ačkoliv byli pojištěni, byla jim nahrazena lidskou nepřízní jen malá část z celé škody. Stáli s holýma rukama nad spáleništěm svého závodu. Sotva však požářiště vychladlo, začal František Smekal znovu a neúnavně pracovat. Stavěl a přistavoval, kde se co dalo a úmornou prací dokázal během jednoho roku postavit z bývalých nepatrných dílen továrnu. Ve své tísni se Antonín Smekal obrátil s pokornou prosbou za udělení podpory k stupňům Nejvyššího trůnu, jakož to i k J. C. Výsosti arcivévodovi Ferdinandu Maxmilianovi, tehdejšímu guvernérovi Lombardie a Benátek sídlem v Miláně. Obě žádosti byly ale zamítnuty a tak jako zde, se mu vedlo téměř všude. Sotva syn František skončil s úplným zařízením továrny, vynaložil každé volné chvíle na zdokonalování výroby hasičských přístrojů aby dosáhl náležitého odbytu. František Smekal byl mužem, který nalézal zábavu ve své práci věnované otcově závodu, který mu měl později zcela připadnout. Antonín Smekal, který viděl mravenčí práci svého syna ve vedení rozsáhlého závodu, mu jej úplně předal již koncem padesátých let s podmínkou vrchního dozoru.

Již koncem padesátých let se František zúčastňoval se svými výrobky, které rozmnožil zhotovením hasičské výzbroje, žebříků, voznic, vozů na nářadí, háků i bouracího nářadí, veškerých výstav, které přispěly ve valné míře tomu, že jeho byly jeho výrobky velice známé a jejich dokonalost byla velice ceněna. Důkazem toho jsou čestná vyznamenání, kterých se mu tehdy dostalo.

Velmi důležitý pokrok ve výrobě stříkaček opatřenými savicemi, vystihl František Smekal v pravý čas a začátkem šedesátých let již takto vybavoval všechny stříkačky. Během krátké doby pěti let, docílil ve výrobě stříkaček největšího pokroku tím, že je přizpůsobil na hadice. Touto dobou dodávala Smekalova továrna své výrobky velikému počtu obcí v Čechách a těšila se z důvěry všech svých zákazníků. Avšak nejen obce, ale i velkostatky, dráhy, závody a pozvolna se zřizující hasičské sbory vyhledávaly Smekalův závod, aby zakoupili jeho uznávané výrobky.

Sotva uplynulo dalších pět let (1870) od posledního velkého pokroku, začal Smekal vyrábět dvouproudní stříkačky, které zakrátko pořizovala větší města a velkozávody. V té době se také zabýval mimo to i výrobou jiných druhů čerpadel (hospodářských), které se také staly velice oblíbené. Velkým rozkvětem závodu byl František donucen, zřídit v Praze sklad svých výrobků.

Zanedlouho se mu naskytla možnost zakoupení rozsáhlého skladiště na Smíchově, bývalé továrny na plechové výrobky firmy J. Benkeho, která následkem úmrtí majitele zanikla.

Vrozenou přičinlivostí a podnikavostí, naplnil František tento první klad v Čechách svými výrobky. Tento sklad se stal později základem druhé velké továrny na výrobu hasičských potřeb.

Velkým rozšířením závodu vzrostly Františkovi i starosti, tak že uznal za vhodné a nutné spolčit se se svým bratrem Adamem, což se také roku 1872 stalo. Téhož roku bylo Smíchovské skladiště přeměněno na továrnu, vybavenou moderními stroji. Společníci firmy Adam a František Smekalovi všestranně pečovali o to, aby výrobky z obou jejich továren byly v každém ohledu dokonalé. Zejména to byl však František, který veškeré čelnější výrobky sám doprovázel na určené místo a tam podrobil zkoušce. Po vydání zákona o požární policii (25. května 1876) vystoupala výroba hasičských potřeb vrcholu a byly to zejména továrny bratří Smekalů, které velkému počtu zřizovaných sborů dodávaly hasičské vybavení.

Roku 1879 se bratři Adam a František rozešli a majitelem se stal opět František, který pak až do své smrti (1884) úspěšně obě továrny vedl.

Jak velké oblibě se výrobky Smekalova závodu těšily, vysvítá nejlépe z toho, že od založení roku 1820 do roku 1884 bylo dodáno na dvanáct tisíc stříkaček a vyzbrojeno bylo bezmála dva tisíce hasičských sborů.

Po smrti svého otce Františka, převzal vedení závodu jeho syn Raimund August Smekal pod názvem „Fr. Smekal a syn“, který nabyl studiemi potřebného odborného vzdělání a nastoupil tak na otcem předurčenou dráhu. Tak jako otec František, stal se i syn R. A. Smekal mužem činu a práce a to v plném smyslu slova, čehož je nejlepším důkazem to, že navzdory nízkému věku (22 let) a těžkým úkolům, jaké na něm v době převzetí závodu spočívaly, převzal vedení firmy s naprostým přehledem.

Roku 1885 bylo změněno jméno firmy z „Fr. Smekal a syn“ na „R. A. Smekal“ a nový majitel firmy opatřil svou továrnu nejmodernějšími stroji a rozšířil závod o některá řemeslná odvětví, která dosud postrádal.

Svých výborných dovedností využil R. A. Smekal k zdokonalování veškerých výrobků, jaké byly v závodu vyráběny, a hned prvním rokem učinil důležitý vynález týkající se ústrojí stříkačky. Bylo to rychlé a bezpečné vyndávání kuželů, které nechal patentovat.

Na dráze vynálezů a účinného zdokonalování veškerých hasičských potřeb pokračoval R. A. Smekal s uznání hodnou snahou, která vydává nejlepší svědectví, přihlédneme-li k dokonalosti, naprosté souměrnosti a celkové ladnosti všech jeho výrobků. Zejména jeho parních stříkaček, posunovacích žebříků atd., jejichž stavbou čelil zahraniční konkurenci a v mnohém je daleko předčil. O tom svědčí také velký počet medailí a diplomů, kterými byly vyznamenány jeho výrobky.

Druhou továrnu na Moravě, která po úmrtí Františka Smekala připadla jeho vdově, převzal R. A. Smekal roku 1891 a zařídil ji podle vzory továrny na Smíchově.