Dějiny hasičství v Evropě

Vynálezci prvních stříkaček žili v Egyptě ve 2. Polovině 3. Století před Kristem. Řeč je o Klesibilovi a Heronovi. První opravdu hasičský sbor byl však v Alexandrii založen až roku 1500, který provozoval hasičství plně řemeslně a nechal si za služby platit.

Ve starém Římě znali dávno před Kristem funkci vodovodů a dovedli také brzy využít Heronových znalostí. Mluví se tak často o ohňových kohortách římských, což byla vlastně jakási požární policie. Ty již používali stříkačky podle Heronova vzoru (těm se říkalo syfony). V 17. Století obstarávala v Římě hasičskou službu městská garda, která již používala hasičských přileb. Teprve až v roce 1877 byl v Římě zřízen řádně organisovaný hasičský sbor z povolání, který čítal 100 mužů.

Pokračovat →

Ochrana pomocí plynové masky

Nejen za války, ale i v míru zabily jedovaté plyny mnoho lidí a bylo zcela na místě myslet na náležitou ochranu. Denní zprávy často hlásily otravy svítiplynem. Největším nebezpečím byla však práce v kouři, kterého je hodně druhů s různými druhy plynů. Také chemicky vyráběných plynů bylo značné množství a že všechny působí negativně na člověka bylo zřejmé. Plyny se dělily na lehké a těžké a podle toho se rozdělovala i protiplynová ochrana.

Pokračovat →

Sotva se uskutečnila myšlenka proměnit vzduch v kapalinu, byly podniknuty pokusy, k čemu by se toho dalo využít. Mezi důležitými vlastnostmi kapalného vzduchu je i ta, že se zkapalněný vzduch v značné míře přeměňuje zpět na plyn. Tato okolnost přivedla naše důlní inženýry na myšlenku, zda li by se dal takto zkapalněný vzduch použít k dýchání. Výsledkem namáhavé práce se stal dýchací přístroj Aerolith. Jeho vynálezcem byl vrchní inženýr Otto Suez ve Vítkovicích na Moravě.

Aerolith se skládá z nádoby, ve které se nachází tekutý vzduch, který jak je známo lze přechovávat pouze ve vakuových nádobách tzv. Dévarských lahvích. Tyto láhve mají dvojitou skleněnou stěnu, tvořící vzduchoprázdný prostor, který zamezuje oteplování nádoby.

Nádoba, do které se vzduch nalévá, je pečlivě izolována proti teplu. V ní se nalézá azbestová vlna na kterou se naleje 3,5 kg tekutého vzduchu. Aby se nenalilo více tekutého vzduchu než je dané množství, pověsí se přístroj na zvláštní segmentovou pérovou váhu (obr.1.), přičemž je nutné dávat pozor, aby se nepřekročila váha celého přístroje a to je 8,5 kg. Jakmile je udané množství tekutého vzduchu v nádobě, ta se uzavře (ne však hermeticky). Do samotné nádoby se může vejít až 5kg tekutého vzduchu, což stačí na 3 hodiny. Udané množství 3,5 kg postačuje k dýchání na 2 hodiny.

Vrchním otvorem (obr. 2.) vychází vzduch v plynném stavu neustále z nádoby a niklovou rourkou, která končí v malé hadici o průměru 20mm se vede vzduch přímo do masky popřípadě do olivky kterou má hasič v ústech.

Vydechovaný vzduch je veden zvláštní hadicí skrz láhev s tekutým vzduchem diagonálně v podobě žebrovité rourky. Pod lahví končí na odbočku nalevo a dorazí k zvláštnímu vaku, kterým probíhá šipkami naznačenou cestou, načež uniká spodním otvorem do atmosféry. Při této cestě se vydechovaným vzduchem ohřívá nádoba se vzduchem zkapalněným.

Tento dýchací přístroj měl však zvláštní vadu v tom, že vývin plynného vzduchu nebyl dostačující k dýchání při plné zátěži a dále, že vdechovaný vzduch byl příliš studený. Aby se těmto dvěma nedostatkům zabránilo, byla zřízena výše popsaná cirkulace teplého vzduchu.

Z obrázku 3. jsou vidět šroubové zátky u dolejších rourek. Jejich účelem je možnost čištění rourek protože odnímáním tepla z vydechovaného vzduchu se tvoří voda, která se svádí do tohoto vaku.

Přístroj je dále opatřen budíčkem, který má za úkol včas upozornit osobu že dochází vzduch. 3,5 kg tekutého vzduchu postačí ke dvouhodinovému dýchání a budíček je nařízen tak, aby za 1,5 hodiny zazvonil.

Aerolith vykonával neocenitelné služby v dolech. Dle zpráv byl odborně přezkoušen několikráte prof. Schwarzem v Mor. Ostravě a znamenitě se osvědčil. Taktéž i velkoměstské sbory začaly tento přístroj zavádět, jelikož má tu výhodu, že není potřeba žádných hadic na přívod vzduchu a jeho váha je jen zlomkem podobných přístrojů které váží mnohdy 13-15 kg kdežto tento pouze 8,5 kg.

Výrobu tohoto dýchacího přístroje předal vynálezce továrně L. Bremen a spol. v Hamburku a cena dosahuje i s váhou kolem 400K. U nás bylo možné tyto přístroje zakoupit prostřednictvím firmy R. A. Smekal na Smíchově.

Na menších městech jsou sbory dobrovolných hasičů, ve městech velkých jsou sbory hasičů z povolání. V malých městečkách jsou organizace dobrovolných hasičů podobná těm u nás a jsou podporována městem, které zakoupí hasící nářadí a podporuje sbor podle potřeby.

Organizace je na dobré úrovni. Město je rozvrženo na obvody, v jejich středech jsou pak stanice, vždy minimálně o čtyřech mužích. Náčelník v menším městě má pomocníka, který bdí v noci na hlavní stanici., kdežto sám náčelník ve dne. Mimo toho má svého sekretáře, který mu vyřizuje písemné záležitosti. Ve velkých městech je náčelník obklopen celým štábem pomocných sil. Obyčejně jede ke každému ohni. Je přirozené, že ve velkých městech tak nečiní, jelikož by nestihl vykonávat své povinnosti. Děje se tak z toho důvodu, že rozloha města je ohromná a za druhé není snad chvíle, kdy by v takovém velkém městě nehořelo. Velká místa jsou rozdělena na sekce, v nichž správu řídí kapitáni. Na stanicích jsou pak veliteli poručíci. V menších městech musí náčelník k požárům sám.

Uniformu mají hasiči po celých spojených státech stejnou tmavomodrou se stříbrnými knoflíky. Čepice je placatá. Hodnosti jsou na čepicích, slabý stříbrný proužek nosí poručík, širší kapitán a náčelník má ještě o něco širší. Ve velkých městech nosí kapitáni žluté knoflíky a zlatou hvězdu na sametovém límci, náčelník pak hvězdy dvě.

Při požáru mají kapitáni bílé ohnivzdorné pláště a družstvo tmavé. Přilba je značně větší než mají naši hasiči. Na přilbách pak mají američtí hasiči odznaky a čísla. Muž u hadice má nápis odpovídající jeho práci, sekerníci také atd. Všichni jsou k ohni ve vysokých nepromokavých botách. Většinou se do pracovního oblékají při jízdě k ohni.

V milionových městech jsou tři denní směny, v menších pak jen dvě a někde střídání vůbec není. Jen hodina snídaně, obědu, večeře a jeden den v týdnu volno. Pohotovost musí být stále na stanici. Poplašný zvon svolává k požáru. Na ulicích a i ve veřejných budovách jsou hustě umístěny poplašné přístroje. Stačí jen otevřít skříňku a zavolat požární pohotovost. V tu chvíli se rozezvučí zvony na stanicích, které mají ten který obvod na hlídání. Může se volat i obyčejným telefonem, číslo centrály je většinou na telefonech napsáno. Toto zařízení je i na malých městech, které mají své hasičské sbory. Jinak se dává znamení o požáru údery na zvony, které jsou rozvěšeny v různých částech malých měst, kde jsou sbory dobrovolné. Stanice jsou uspořádány tak, že na jedné stojí přístroje, ve druhé vůz se žebříky atd.

Zajímavé je pozorovat ruch na stálé stanici po úderu na poplašný zvon. Koně stojí v otevřených stájích, přímo v místnostech kde jsou stříkačky. Stačí úder zvonu a koně vyběhnou pod oje svých vozů. Nezmýlí se. Jediným trhnutím šňůry padají postroje na koně a samo se vše uzavře. Mužstvo, které bydlí vždy v 1. patře budovy, sjíždí dolů po mosazných tyčích. Je-li generální poplach, vyjede celá stanice. Cestou k ohni se dává výstražné znamení zvoncem. Voda je v každém americkém státě tlačena do ulic i budov vodárnou a proto není zapotřebí voznic. Jinak je to ovšem na farmách, kde není voda ani hasiči. Tam si obyčejně pomáhají sousedi. Omezují se ovšem pouze na záchranu zařízení a dobytka. Jelikož jsou domy dřevěné, těžko se zachraňují.

Každý hasič musí znát svou čtvrť, musí vědět, kde stojí hydrant, aby mohl hned dostat vodu. Hydranty jsou vždy na rohu bloku a jsou zdaleka viditelné, protože mají podobu patníků. Jsou různých velikostí a mohou napájet i tři hadice. Tlak vody se zvýší, jakmile přijde oznámení o velkém požáru. Nyní jsou ve směs používány automobilové stroje, které jsou dříve na místě a pak jsou ihned v pohotovosti. Náčelník přijíždí velmi záhy, ne-li první ve zvláštním automobilu. Ihned udílí rozkazy a sám se zúčastňuje práce. Je-li budova vysoká, vhání se do ohně voda z vodní věže. To je vůz, který má posunovací věž s kovovou posunovací rourou, která má na konci zahnutou hubici a tou se vrhá do ohně velké množství vody.

Američtí hasiči jsou velmi odvážní a nejeden svou odvahu zaplatí životem. Odměny nesmí příjmat. Dostanou-li nějaké dary, pak ty plynou do společné pensijní pokladny. Za vynikající služby jsou odměňováni zlatou medailí.

Mnozí Češi slouží u městského sboru v Chicagu, New Yorku, Clevelandu a zaujímají i vyšší postavení. V Cedar Rapids je náčelníkem Čech, Morbacher. Několik krajanů je tam i kapitány.

Ve větších městech už nejsou potahy s koňmi, protože jsou všude automobily, z nichž jsou některé opravdu ohromné.

Mezi hasičskými sbory velkých Evropských měst zaujímal jedno z předních míst hasičský sbor města Vídně. Hlavní zásluhu na tom měl ředitel-velitel sboru Ed. Műller. Műller se narodil v roce 1854 a sloužil v letech 1872 – 1874 jako lodní aspirant u válečného námořnictva. V roce 1876 se stal stavebním technikem a poté stavitelem. V roce 1876 – 1884 byl pomocným inženýrem na magistrátu města Vídně, později byl jmenován hasičským inspektorem, v roce 1893 vrchním inspektorem a roku 1895 ředitelem-velitelem sboru. Műller úplně tento sbor zreorganizoval. Ihned byl poznat nejen pokrok v řízení hasičského sboru, ale i zlepšení veškeré techniky. Za Műllerova vedení se hasičský sbor početně rozšířil, přibylo důstojníků, bylo pořízeno množství nářadí a konečně bylo upraveno několik pobočných stanic na vídeňských předměstích.

Jaký pokrok u vídeňského sboru ve velmi krátké době nastal, ukazují nejlépe obrázky.

Obrázek 1. nám vysvětluje celé hasičské zřízení z první poloviny 18. století kdy byla dvorní stříkačka jediným hasičským nářadím se kterým se vyjíždělo k požáru. Poté následovalo spřežení o 6ti koních s dvorní stříkačkou z roku 1785, která je na obrázku č. 2

K těm se přidávají voznice, hasičské koše, žebříky atd., které byly dopravovány dvorní stříkačkou, která je na obrázku č. 3

Následovala doba, ve které nebylo na hasičské nářadí vůbec pamatováno. Teprve v druhé polovině 19. století se mohl sbor zaopatřit lepším zařízením a tak byl v roce 1860 zakoupen vůz pro mužstvo, obr. č.4 na kterém se dopravuje nářadí a stojící mužstvo.

O několik let později přibyly voznice a také nářaďové vozy (obr. 5) pořízené roku 1870

 Poté následovaly další stroje, kterými sbor zvyšoval svou akceschopnost. Byly to zejména dvoukolové žebříky, které jim byly v roce 1873 zakoupeny. (obr. 6)

 Po krátké době následovala první parní stříkačka (obr. 7), kterou zhotovila známá vídeňská firma Vilém Knaust. Je soustavy s ležatým strojem a čerpadlem, stojatým kotlem. Nepracovala ale tak dokonale jako parní stříkačky sestrojené v pozdějších letech, proto se jí moc nepoužívalo.

V pozdější době nastaly značné pokroky, zejména po nastoupení velitele Műllera, který zavedl univerzální hasičské vozy. To je celá souprava stříkačky, s povozem nářaďovým a pro mužstvo, dále na hadice jiné nářadí. Tehdy převládal u vídeňských hasičů náhled, že by bylo možno jedním párem koní dopravit na místo zásahu vše najednou. A tak vznikly univerzální hasičské povozy, které se po nějaký čas těšily velké oblibě, ale nakonec, jako příliš těžké a složité se udržely jen ve velkých městech a u venkovských sborů jim nebylo přáno.

Jiný byl hasičský nářaďový povoz (obr. 8) z roku 1883, který vyniká velmi úhlednou formou a lehkostí vozu.

Hašení požárů lučebninami věnovalo velitelství velkou pozornost a výsledek toho byl, že roku 1901 byla sestrojena první stříkačka na kyselinu uhličitou v našem mocnářství. Stroj vzbudil velkou senzaci a na mnoho místech ho napodobovali. I hasičský sbor města Praha podle tohoto příkladu pořídil stříkačku na kyselinu uhličitou. Není zvláštností, že hasičský sbor města Vídeň přikládal těmto stříkačkám na důležitosti a v každém trainu, ať s potahem koňským, nebo automobilovým byla vždy stříkačka na kyselinu uhličitou, kterou používal sbor výhradně k prvnímu útoku.

Velitelství vídeňského hasičského sboru nezůstalo jen na dráze domácí, ale sledovalo pokroky v hasičském oboru i v jiných zemích, zejména ve Francii, Německu a Anglii. Podle nabitých zkušeností byl pak vždy dán podnět k sestrojení nových hasičských strojů a velitelství dohlíželo na výrobu jejich vlastními inženýry. Stroje byly zhotovovány výhradně u firmy Vilém Knaust ve Vídni. Poté nastal epochální převrat v hasičském zařízení vídeňského sboru. Po provedených zkouškách hasičských povozů dal velitel Műller první podnět, aby se vídeňský hasičský sbor začal automobilizovat. Nesčetněkrát jel Műller za hranice, zkoušel nové výrobky, aby pak podle nabytích zkušeností vytvořil nové projekty. Tak byla více než rok na zkoušku používána parní automobilová stříkačka od firmy C. Busch v Budyšíně, mnohokrát ji bylo upotřebeno, avšak byla opět navrácena, jelikož neodpovídala nárokům vídeňského sboru. Po parních automobilových stříkačkách byly zkoušeny benzinové automobilové stříkačky. Benzinové motory byly tenkrát ve vývoji a k dokonalosti jim toho ještě hodně chybělo. Prováděly se různé zkoušky, mnohokrát se s nimi vyjelo, zaznamenávaly se defekty a zkušenosti a došlo se k úsudku, že tyto motory nejsou spolehlivé.  Poté následoval pokus vídeňských kapacit s elektromotory. Tehdejší ředitel továrny Lohner a spol. pan Porce vynalezl zvláštní elektrický motor, který upraven ve středu předních kol, tvoří jakousi jeho hlavu. Tento motor byl na zkoušku namontován do první automobilové stříkačky na kyselinu uhličitou z roku 1907 (obr. 10.).

Mimo to byla předělána ještě parní stříkačka a nářaďový vůz. Po dvouleté zkušební době, ve které se s těmito stroji nesčíslněkrát vyjelo, přišlo ředitelství sboru k názoru, že se tyto motory zavedou na centrále a všech pobočných stanicích jako hlavní dopravní stroje. Műller poukazoval ve svých zápisech, že se pro hasičskou službu ve městě hodí nejlépe elektrické motory, ačkoliv se v pozdější době doporučovaly motory benzinové. Zápisy dokazují, že akční rádius elektromobilu je menší, jelikož akumulátorovou baterii je nutné po ujetí určitých kilometrů opět nabít., protože nestačí na více než 50 – 60 km cesty. Naproti tomu správně namítá Műller, že hasičský automobil určený pro město Vídeň, nikdy neujede cestu 50 – 60 km. K tomu je potřeba strojů, určených na pomoc mimo město.

Největší výhodou elektromobilu bylo, že ihned po vyhlášení poplachu byly schopny rychle vyjet. Nebylo potřeba žádného zahřívání a roztáčení, nebylo je třeba několikrát za den uvést do provozu, což u benzinového automobilu bylo potřeba.

Műller vynalezl zvláštní hasičský elektromobil, na kterém byl namontován mechanický žebřík, a pod ním se nalézala stříkačka na kyselinu uhličitou. I s tímto strojem bylo provedeno mnoho zkoušek a dobře se osvědčily.

Jak úspěšné služby hasičský sbor konal, podává nejlepší důkaz seznam požárů a nehod ke kterým byl sbor povolán. Například v roce 1912: 65 velkých požárů, 181 středních požárů, 900 malých požárů, 467 komínových požárů, 307 nehod z dobytkem, 209 planých poplachů.

Mimo vídeňský městský sbor, jsou i dobrovolné hasičské sbory, které jezdí na pomoc. V pěti požárních okresech (24 městských čtvrtí) byly dobrovolné sbory povolány asi 2000 krát. V roce 1912 byla počítaná škoda za požáry více než 2 ½ miliónu korun.

Vídeňský hasičský sbor touto dobou používal:

40 elektromobilů, velký počet žebříků, diafragní čerpadla k vodovodu, dvoukolové a čtyřkolové stříkačky, 64 křísících kyslíkových přístrojů, 44 skákacích plachet, 8 smýkacích plachet, 6 záchranných pytlů, 90 kbelíkových stříkaček, 20 přístrojů do kouře s přívodem vzduchu, 20 000 metrů hadic o průměru 53mm atd.

Městský vodovod se napájel vodou z Alp a délka vodovodu byla asi 1000 km. Nalézalo se zde asi 2500 hydrantů, většina nadzemních. Mimo to poblíž Dunaje byly zřízeny studny k nasávání vody, které byly opatřeny rourou se šroubením a šlo je připojit přímo s parní stříkačkou nebo jiným strojem.

Co se týče oznamování požárů, měl sbor v té době 62 telegrafických stanic se 114 Morseovými přístroji, 750 automatů a 350000 metrů elektrického vedení. Dále 350 telefonních stanic s 400000 metrů elektrického vedení. Délka ohlašovacího vedení pro dobrovolné sbory byla asi 250000 metrů. Jsou to velké cifry, z kterých můžeme usoudit, že náklady na udržování hasičského sboru byly nákladné.

 Musíme poznamenat, že hasičský sbor z povolání v Londýně pořídil po vzoru vídeňském větší počet elektromobilů. Ty objednala u vídeňské firmy Daimler ve Vídeňském Novém Městě, kde přední místo zaujímal vynálezce a ředitel Porsche. Londýnské elektromobily byly stavěny jinak, než ty vídeňské, ale pohon zůstal soustavy Lohner & Porsche.

Obr. 12. ukazuje celé souvozí (train) londýnského hasičského sboru, sestávajíc se ze 3 vozidel. Zvláštního typu je automobil na kyselinu uhličitou na obrázku 13. Zvláštních plášťů kol využívá londýnský hasičský sbor jako ochranu proti klouzání a smykům v zatáčkách, což se velmi osvědčilo.

Mimo londýnský sbor se odhodlal k pořízení elektromobilů i berlínský sbor. Obr. 14 – 16. ukazuje typy elektromobilů berlínského hasičského sboru. Na obr. 14. vidíme automobilový teleskopický žebřík, vynález ředitele hasičského sboru Schänkera v Kolíně nad Rýnem. Žebřík je 25 – 30 metrů vysoký a vztyčuje se tlakem kyseliny uhličité. Na zadní části vozu se nalézá rotační věž, na které se žebřík otáčí. Pod ním je místo pro mužstvo, které stojí. Parní stříkačky, které berlínský sbor používal a které dodala firma C. Busch v Budyšíně se zamontovaly do elektromobilů jak je vidět na obr. 15.

Na obr. 16. vidíme celé souvozí (train): 1. Vůz pro mužstvo a na hadice, 2. Vůz se žebříkem, 3. Vůz s parní stříkačkou.

Hasičský sbor v Hamburku si pořídil taktéž elektromobily. Jeho souprava se ale sestává ze čtyřech povozů.

Zajímavé jsou ještě výpočty vídeňského hasičského sboru o hmotné výhodě při používání elektromobilů:

1 hasičské souvozí stojí bez baterií asi 70000K s funkční dobou 10 let.

4 baterie vyžadují náklad 11000K s funkční dobou 5 llet.

1 souvozí na koňský potah stojí bez koní 28000K s funkční dobou 10 let.

6 párů koní stojí 6000K s funkční dobou 5 let.

Dokázalo se ale, že kůň nevydrží déle než 4 roky a 1 baterie vydrží asi na 5000 km. Jelikož povoz neujede za 1 rok více než 1000 km, je tím zajištěna větší výdrž baterií.

1 pár koní s kočím a záloho stál na 1 rok 4500K. Následkem toho činí provozovací a udržovací výdaje i se zúročením a amortizací u elektromobilu ročně 13000K a u povozu s koňmi 22000K.

Pro služby mimo obvod města Vídně pořídil hasičský sbor zvláštní stříkačku. U tohoto stroje se vytváří elektrická síla zvláštním benzinovým motorem. Akumulátory jsou upraveny podobně jako u typu normálního. Jakmile elektromobil vyjede, začnou se baterie motorem nabíjet. Když stroj dojede na místo, pracuje benzinový motor přímo čerpadlem.

Mimo uvedený vídeňský sbor následovaly jeho příkladu dále sbory v Londýně, Hamburku, Műnsteru, Essenu, Cáchách, Amsterodamě, Basileji, Budapešti, Krakově, Olomouci, Velkém Varadě, Šoproni, Gumpoldskirchenu a dalších.