Asociace samaritánů

Pod pojmem „samaritánská služba“ (ve starší literatuře „Samaritská služba“) se nejčastěji chápe laická organizovaná zdravotnická první pomoc, která se svým zaměřením týkala veškerého obyvatelstva. Její kořeny sahají do 18. století, kdy v Holandsku (od roku 1767) byly zřizovány lidumilné společnosti, jež sledovaly samaritánské cíle. Roku 1767 byla v Amsterodamu zřízena první společnost pro záchranu tonoucích. Podobně v roce 1768 v Hamburku, v roce 1774 v Paříži a Londýně vznikly stanice první pomoci. Ve Velké Británii (od roku 1878) se zase vytvářely tzv. „Ambulance classes“, jejich pojetí se šířilo do dalších evropských zemí, zvláště do Německa, kde se z nich staly organizace pro poskytování první pomoci při náhlých neštěstích a úrazech.

Jsou zřizovány první samaritánské školy. V roce 1881 založil Esmarch v Německu první samaritánskou školu. Po anglickém vzoru vznikly samaritánské skupiny ve střední Evropě jako první v Německu v roce 1882, rychle se rozšířily tak, že v roce 1895 byla v Lipsku ustavena jejich ústřední správa, dokonce vydávající čtrnáctidenník „Zeitschrift für Samariter-und Rettungswesen“. Roku 1893 se koná v Rakousko-Uhersku první mezinárodní kongres samaritánů. V Německu vznikla samaritská organizace jako dělnický svépomocný spolek zaměřený na výuku první pomoci. Hlavní náplní činnosti bylo pořádání kurzů pro laiky, do nich vysílali posluchače veteránské organizace, policejní a hasičské sbory, dráhy a další instituce, jejich členové nebo zaměstnanci se mohli nejčastěji setkat se zraněnými a náhlými zdravotnickými problémy. Později orientovaný na činnost, která je nazývána v dnešní terminologii přednemocniční neodkladnou péči respektive zdravotnickou záchranou službou.

Některé aktivity asociace samaritánů ASB Deutschland byly shodné s činností Červeného kříže. Historicky měl silnou vazbu na sociální demokracii i když si zachovával jistou politickou neutralitu, především v zaměření péče na tovární dělníky bez rozdílu politického přesvědčení, rovněž sociální programy byly orientovány solidárně, u cílových skupiny se nebral zřetel na politické přesvědčení, ale pouze na sociální situaci.

Asociace samaritánů ASB Deutschland měla v Německu mezi válkami silné postavení v oblasti vlastní činnosti; byla orientována protinacisticky a v roce 1933 skončila řada jejich členů v koncentračních táborech. Řadě z těchto, kterým se podařilo emigrovat do Československa, poskytl náš stát čs. pasy, které jim umožnily emigrovat bezpečně do dalších zemí. Po 2. světová válce neměla asociace samaritánů ASB Deutschland žádné problémy s denacifikací a v západních okupačních zónách prakticky po válce ihned zahájila činnost v oblastech jí vlastních.

První ambulance poháněná daimlerovým motorem byla předvedena v Paříži již v roce 1895, ale francouzská armáda ji začala užívat až v roce 1900. Téhož roku byla ve Francii zavedena i první civilní motorizovaná ambulance. Děs Solferina předstihl ovšem další válečný konflikt – první světová válka. Hned po vypovězení první světové války byla nařízena mobilizace zdravotnických zařízení. Transportů s raněnými bylo stále víc – proto vznikaly nové polní nemocnice a lazarety. Raněného, vyneseného z boje, transportovali na plukovní (praporní) obvaziště. Tam jej v případě neodkladnosti operovali. Poté jej odsunuli do nemocnic v týlu divizí k specializovaným chirurgům, kde podstoupil dlouhodobá léčení. Těžce ranění se dostali do nemocnic v týlu.

Na bojištích první světové války našlo uplatnění přes 200.000 dobrovolných sester ČK pracujících v 11.000 nemocnicích s více než 800.000 lůžky. Samaritánské skupiny vznikaly na území Čech a Moravy lokálně. Tyto lokální skupiny se sešli době trvání ČSR v roce 1929 na první konferenci, která položila základ vzniku samaritského hnutí v ČSR, které tehdy mělo českou a německou větev. Po okupaci ČSR (protektorátu) byl stejně jako již v Německu (1933) zakázáno. Po 2. světové válce toto hnutí již nebylo obnoveni, především proto, že většina jeho funkcionářů zahynula v koncentračních táborech.

Rakouským zákonem z roku 1870 je povinností obcí pečovat o raněné a dopravovati je zdarma do nemocnice. V českých zemích pečují o záchranou službu obecní strážníci a větší průmyslové závody zřizují již samostatné záchranné sbory. Péče o raněné a na zdraví náhle postižené byla do konce II. světové války stavěna především na bázi dobrovolných zdravotníků Červeného kříže, tzv. samaritánů, kterou vedle ČSČK zabezpečovaly rovněž hasičské spolky a Sokol. Po roce 1945 se mění systém u nás zdravotnictví. V 50. letech 20 století se značně zúžil význam zdravotní aktivity dobrovolných zdravotníků. Státní zdravotní zpráva postupně budovala rozsáhlou síť zdravotnických zařízení, prudkým tempem přibývalo lékařů a ostatních profesionálních zdravotnických pracovníků. Odborná zdravotní služba se stávala každým rokem dostupnější jak ve městech, tak na venkově.

David Dvořáček