Dějiny hasičství v Evropě

Vynálezci prvních stříkaček žili v Egyptě ve 2. Polovině 3. Století před Kristem. Řeč je o Klesibilovi a Heronovi. První opravdu hasičský sbor byl však v Alexandrii založen až roku 1500, který provozoval hasičství plně řemeslně a nechal si za služby platit.

Ve starém Římě znali dávno před Kristem funkci vodovodů a dovedli také brzy využít Heronových znalostí. Mluví se tak často o ohňových kohortách římských, což byla vlastně jakási požární policie. Ty již používali stříkačky podle Heronova vzoru (těm se říkalo syfony). V 17. Století obstarávala v Římě hasičskou službu městská garda, která již používala hasičských přileb. Teprve až v roce 1877 byl v Římě zřízen řádně organisovaný hasičský sbor z povolání, který čítal 100 mužů.

V době římské republiky byl přidělen dohled na bezpečnostní opatření při požárech zvláštnímu sboru, ve kterém byli zastoupeni nižší úředníci. Dozor nad nimi vykonávali konsulové a tribunové. M. Egnatius Rufus zorganizoval vlastní hasičský sbor, který se osvědčil zejména při požáru v roce 732.

Za doby císařství byl zřízen Augustem zvláštní sbor hasičů, složený z otroků (600 mužů). Sbor byl rozložen do 14ti římských okresů a působil i před hradbami města. Okresy byly rozděleny na městské čtvrti. V Římě bylo toho času 265 čtvrtí. Ke konci své vlády zřídil Augustus sbor hasičský a policejní o 7000 mužích. Sbor byl řízen prefektem a byl rozdělen na 7 kohort. Jedna kohorta měla 930 mužů, jednoho velitele a 4 lékaře. Mimo to byli v kohortách dozorci lázní, praporečníci, žalářníci, trubači, dozorci vodovodu, pokladníci, lazebníci, spížníci, stříkačníci a obstaravatelé vody při požárech. Sbory byly zřízeny po vojenském způsobu, drženy ve stálé kázni, ubytováni v kasárnách a stále placeny. Na počátku byli ke sboru příjmáni jen osvobození otroci, později i římští měšťané. Služební povinnost trvala 20 let. K poplachu se užívalo volání a hasičských trub. Používalo se žebříků, háků, bouracích nástrojů, lan, stříkaček, košů, vodou a octem navlhčených houní a koží.

Ve starém Řecku jsou první zmínky o hasičstvu teprve z dob, kdy se stali Římané pány Řecka. Tehdy zřizuje na příkaz římský císař Trajanus, aby byly pro větší řecká města opatřeny římské stříkačky (syfony).

Číňané znali stříkací stroje (dřevěné) vesměs přenosné, kterých se používalo již před tisícem let. Dlouhou řadu desítek let byl zvláštní předpis pro policii čínských měst, podle kterého měla policie přísný rozkaz zamezovat požárům. Pokud však požár přece jen vypuknul, byla trestána sama policie, a to veřejným výpraskem.

V Japonsku až do roku 1873 platil nelidský zákon, že z domu, ve kterém oheň vypukl, byli všichni obyvatelé po požáru popraveni (byla jim useknuta hlava). Teprve v letech 1875-79 bylo započato se soustavným nakupováním vozových stříkaček anglického typu. Ty byly pak nahrazeny novějšími německými stříkačkami.

V Belgii se mluví o zakoupení první stříkačky teprve po roce 1650. V roce 1786 vynikl svým vynálezem stříkačky se stožárem starosta bruselského hasičstva Šalamoun Fűrst. To byl pokrok, protože se dalo proudnicí (tehdy se stříkalo žárnicí) otáčet na stožáru.

Ve Velké Británii bylo vydáno první nařízení týkající se hašení ohně hned po roce 1189, kdy v Londýně zuřily velké požáry. Hasičská služba byla určena zvláštním hasebním sborům v městských čtvrtích. Bylo nařízeno, že v každém domě musí být studna, nebo velká nádoba na vodu pro hašení. Aby se zamezilo zakládání požárů, bylo zakázáno být večer po zazvonění klekání venku. Roku 1268 byli ustanoveni v Londýně ponocní. Teprve za 20 let nato bylo vydáno toto nařízení i pro další Anglická města. Po roce 1556 byli ustanoveni v Londýně zvláštní hlásní, kteří měli povinnost každou hodinu vyvolávat: „Opatrujte světlo, oheň, buďte milosrdní k chudým a modlete se za zemřelé“.

V 18. století v roce 1774 byla založena známá London Fire Brigade. Její vydržování převzaly roku 1833 pojišťovací společnosti.

V Dánsku právě jako v ostatních severských státech jsou již od 17. století známy požární řády. Město Bergen v Norsku mělo již roku 1675 dobře vybavený hasičský sbor a městský vodovod. Ve Stockholmu je požární řád z roku 1666 a řádně organisovaný sbor teprve v roce 1875. Tento sbor měl vojenské zřízení.

V Lucembursku bylo organizování hasičských sborů poměrně pozdní. První hasičský sbor byl založen až v roce 1843.

Holandsko dalo světu prvního vynálezce hadic Jeana van der Heydena, který se stal v roce 1672 požárním velitelem města Amsterodamu. Ještě kolem roku 1900 nemělo Holandsko žádný venkovský hasičský sbor.

Ve Francii se používalo hasičských stříkaček již od roku 1578. Ve druhé polovině 17. století postavil Carlier s Courtinem a Moném v Paříži nový druh stříkaček. Zlepšenou stříkačku vynalezl roku 1786 pařížský strojník Gaspard. Ještě lepší stroj pak sestavil roku 1800 jiný strojník Picol ve městě Ableville. Vývin pravidelného hasičstva se počítá rokem 1700. První placený hasičský sbor byl zřízen v Paříži v letech 1780 – 1800. Od roku 1881 existuje Svaz důstojníků a poddůstojníků hasičských.

Portugalsko mělo v hlavním městě Lisaboně hasičský sbor s dobrou výzbrojí již před rokem 1750, ale po velkém zemětřesení v roce 1755 sbor upadl a až po roce 1850 bylo hasičstvo znovu organizováno.

V Německu byly vydávány předpisy o požární policii již od 13. století. Augspurg, Műnchen, Bremen, Passau.

První stříkačka (dřevěná ruční) byla v Německu známa již roku 1450. Roku 1518 vynalezl zlatník Platner stříkačku s nepohyblivým nátrubkem. Kovář J. Kautsch v Nűrnbergu zlepšil tuto stříkačku a v roce 1682 k ní přidal větrník jiný vynálezce Jakub Luipold.

První hasičské sbory v Německu byly placené sbory v Berlíně v roce 1680. Říkalo se jim „Zeměpanské placené hasičstvo“. Byla to povinná hasičská služba pro občany ve věku 20-30 let. Po roce 1700 byly zřízeny skutečné hasičské ochranné sbory v Hamburgu, Lűbecku a Bremenu.

Dobrovolné hasičstvo v Německu vzniká teprve ve čtyřicátých letech a jeho zakladatelem byl Karel Metz v Heidelbergu. Druhým byl G. D. Magirus v Ulmu. Ten byl také svolavatelem prvního hasičského sjezdu ve Stuttgartě. V roce 1854 byl ustaven v Ulmu Německý hasičský svaz.

Rakousko mělo počátky hasičství skoro totožné s hasičstvem v Německu. Ve Vídni byl vydán první hasící řád v roce 1534, v Salzburgu v roce 1640 a Linzi 1657. Hasičstvo v Rakousku vzniklo bez pomoci státu a i bez pomoci samosprávních svazků, bylo tedy skutečně dobrovolné a ke všemu si muselo pomoci samo, vlastními prostředky.

V Uhrách byly poměry stejné, snad o to horší, že autonomní maďarské vlády dlouho považovaly hasičské průkopníky za šiřitele hnutí iredentistického a stály ostře proti nim.

Španělsko zavádělo hasičstvo podle francouzských vzorů a nejstarší sbor byl založenu roku 1822 ve městě Granada.

Ve Švýcarské Ženevě nacházíme první zprávu o hasičské organizaci až po roce 1820. Zákonem z roku 1876 bylo hasičstvo organizováno zcela vojensky. Sloužit v hasičstvu musel každý branec od 32 do 42 roku. V důsledku tohoto zákona bylo švýcarské hasičstvo vzorem pro hasiče v jiných státech.

V Turecku byly odedávna v městech řemeslné skupiny samozvaných obránců proti ohni, jež se nazývaly: „Tulum-badži“. Platit jim musel občan zasažený ohněm. Teprve po roce 1874 byly po rakousko-uherském a německém vzoru založeny v Cařihradě řádně organizované hasičské sbory.

V Rusku se počalo s organizováním hasičstva teprve po roce 1800. Až do světové války byla v carském Rusku hasičská služba povinná, podobně jako ve Švýcarsku, pro všechny záložníky. Hasičská služba byla tedy službou státní.