Samaritství v hasičských jednotkách

Samaritáni mají k hasičům a záchranářům blízko, vycházejí – jako oni – z velké humanistické myšlenky. Již dávno před vytvářením prvních samaritských oddílů hasiči při výkonu služby při požárech, povodních a při jiných pohromách přicházeli do styku s případy, že postižené bylo nutno předběžně ošetřit, případně rychle dopravit k lékaři či do nemocnice. V 19. století každý hasič amatérským způsobem v takovýchto případech vypomohl jak uměl. Časem se stávalo, že někteří hasiči v poskytování první pomoci byly zručnější a věci lépe znalí, takže těm byla ostatními hasiči takováto péče svěřována častěji než jiným, ačkoliv jinak nadále zůstávali řadovými hasiči jako jiní. Pouze byli v ošetřování a poskytování první pomoci zručnější. Takto postupně se objevovali jedinci, později i skupiny hasičů, kteří vlastně samaritskou službu vykonávali, aniž samaritství ještě existovalo. Takto vzniklý stav byl nakonec kodifikován formálním ustavováním samaritských oddílů v hasičských sborech. Vybraní jedinci si pak různými školeními, krátkodobými kursy a déletrvající prací zdokonalovali své znalosti a dovednosti v poskytování první pomoci. Těsná spolupráce a součinnost byla též s místními organizacemi Červeného kříže. Později byly tyto vzájemné vztahy a spolupráce stvrzovány smluvně. V podstatě platila zásada, že hasičstvo poskytovalo své členy, celou záležitost zastřešovalo, financovalo zakupování materiálních prostředků pro své samaritány. Důležitou složkou mnohotvárné hasičské činnosti bylo samaritánské hnutí, které se po vzniku samostatné republiky dále rozvinulo. Po skončení I. světové války a státním převratu v říjnu 1918 Svaz dobrovolného hasičstva československého již 2. listopadu 1918 oznámil zdravotnímu odboru vojenského velitelství v Praze a Červenému kříži dosavadní působnost hasičských oddílů a nabídnul nadále tyto služby zdravotnických kolon. Nabídka hasičstva byla přijata a tím byl položen základ českého samaritství. Po dobrých zkušenostech z první světové války v červnu 1919 přinesl časopis „Samaritán“ návrh na budování samaritánské služby v hasičských sborech. Samaritánská služba postupně vznikala ve všech sborech a nahrazovala činnost Československého červeného kříže, který jako samostatná organizace vznikl 1. 2. 1919. Dne 23. 10. 1919 se původní „Sdružení záchranné samaritánské služby“ ustavuje jako „Samaritánský odbor Čs. Červeného kříže“, čímž je samaritství ustaveno a vchází v život. Po zřízení Ústřední samaritánské komise při Čs. Červeném kříži v Praze v roce 1919 se prohloubila vzájemná spolupráce mezi hasičskými samaritány a činovníky ČČK. Předsedou samaritánského odboru dobrovolného hasičstva byla zvolena Dr. Alice Masaryková, náměstky MUDr. Procházka a Adolf L. Seidl. Samaritní odbory byly ustaveny téměř ve všech hasičských sborech a tím byla původní hasičská idea záchrany majetku a životů bližních prohloubena o poskytnutí první pomoci při úrazu nebo nehodě. Již před rokem 1914 a dále během 1. světové války, vydával (byl redaktorem) MUDr. Bedřich Welz (* 29. 6. 1866 + 24. 6. 1921) přílohu Hasičských rozhledů nadepsanou „Samaritán“ a označenou červeným křížem. Otcem myšlenky samaritství a zakladatelem Samaritské služby Československého červeného kříže byl tedy MUDr. Bedřich Welz z východočeské Litomyšle. Narodil se ve staré litomyšlské kupecké rodině. Po vystudování lékařské fakulty s láskou a pečlivostí navštěvoval na motorové trojkolce nemocné. Od roku 1894 byl primářem místní okresní nemocnice až do své smrti. Pracoval v různých spolcích divadelně-ochotnickém, jednatelem okrašlovacího spolku, Spolku ochrany matek a dětí, Sokola, Besedy, Hasičského sboru. Když roku 1912 hasičský spolek v Litomyšli slavil 40 výročí svého trvání bylo součástí oslav i Samaritánské cvičení za vedení primáře Dr. Welza. Velmi přispěl k tomu, že hasičské samaritánské činnosti byly dány významné základní směrnice. V tomto městě velmi úzce spolupracoval jako významný funkcionář ČSČK s hasiči a dalšími dobrovolnými pracovníky. Byl to právě on, kdo vnesl do činnosti ČSČK jako významnou oblast – výuku a poskytování první pomoci. MUDr. Bedřich Welz je autorem první učebnice první pomoci (samaritské služby) – „Lékař a samaritán“ – v ČSČK a rovněž autorem řady popularizačních a propagačních článků v této problematice. K této knize sám zhotovil několik set instruktážních fotografií. Díly němu byla v období první republiky velmi těsná a prospěšná spolupráce ČSČK se Svazem československého hasičstva. Bohužel MUDr. Bedřich Welz se výsledků své práce nedožil, zemřel po krátké těžké chorobě v podolském sanatoriu v Praze 24. 6. 1921. Spoluzakladatelé, pokračovatelé a propagátoři krásné samaritské myšlenky byli MUDr. Rudolf Lukes – samaritský zpravodaj České zemské hasičské jednoty, ředitel Albertina v Žamberku, který se přičinil na vypracování prvních organizačních předpisů v roce 1921, ale jejich vydání se nedočkal. Organizační předpisy byly doplněny v roce 1924 a 1929. Dr. Lukes zemřel dne 5. 12. 1934. Dále pak Augustin Vítek, řídící učitel a zemský a svazový samaritský velitel, který odešel dne 18. 3. 1938 ve chvíli, kdy ho jako nejlépe zapracovaného činovníka bylo velice zapotřebí. Aby mohl Augustin Vítek tuto činnost svým temperamentním projevem stále propagovat, zcestoval celé Čechy a pronesl při svých přednáškách mnoho užitečných slov, procítěných nejhlubší láskou k trpícímu člověku. S výše uvedenými lékaři budoval samaritánskou službu ČSČK v pevné spolupráci s čs. hasičstvem. Nesporné zásluhy o založení samaritské služby měl starosta Svazu dobrovolného hasičstva Československého a České zemské hasičské jednoty Adolf L. Seidl, učitel z Náchodu, který byl prvým samaritským zpravodajem v ČSČK. Organizace Samaritství se hnula z mrtvého bodu až když se ji ujal v soc. zdravotním odboru ČSL ČK energický major Ph.Mr. Musílek – dal podnět k tomu, aby v rozpočtu ČK bylo na samaritství pamatováno (koupil se obvazový materiál dle vzoru Dr. Welze a byla utvořena Ústřední samaritská rada, v níž bylo zastoupena řada úřadů, korporací i jednotlivců věnujících se otázkám první pomoci. V letech 1920 a 1921 začínala v nové podobě činnost samaritská. Po roce 1920 byla zavedena u všech sborů samaritní služba, pokud se tak nestalo dříve. V roce 1921 vychází výzva ke všeobecnému zavedení samaritánské služby. Záhy se všechny župy obracejí na sbory, aby mezi členy získaly zájemce, kteří by se věnovali samaritánské činnosti a začínají organizovat samaritánské kursy. Na půdě Československého červeného kříže se seskupili obětaví členové dobrovolných hasičských sborů spolu s lékaři, vychovateli a strážci a svorně vytvořili samaritskou organizaci, jejíž blahodárná působnost sahala až do těch nejmenších a nejodlehlejších dědinek, kde působil hasičský sbor. Činnosti Červeného kříže předcházela samaritánská služba u hasičských sborů. Hasiči samaritáni a ČSČK dobře spolupracovali. V roce 1922 utvořil MUDr. Otakar Kohout zdatnou samaritskou stráž, která byla první v republice. Definitivní stanovy samaritánské služby byli schváleny ústřední samaritskou radou dne 25. července 1924 a doplněny Svazem dobrovolného hasičstva Československého 12. října 1929. Československé dobrovolné hasičstvo obstarávalo s Čsl. červeným křížem službu všeobecně záchrannou a samaritánskou. K výzbroji sborů, které měly samaritní čety, přibyla polní a někde i dvoukolová nosítka, lékárničky, torby apod. Při ustavování samaritánských stráží v mnoha sborech získali i ženy. Ženy v této službě nezůstávaly příliš pozadu. První velkou veřejnou přehlídku své činnosti zorganizovali samaritáni v roce 1923 v Praze. Začaly se konat samaritánské sjezdy spojené se župními, kde v praxi předváděli výsledky své práce. Do cvičebního programu župních sjezdů muselo být pojato i samaritské cvičení. Na každém župním nebo okrskovém cvičení muselo být zřízeno obvaziště se stráží, jež poskytovala pomoc. Některé hasičské sbory také začaly zřizovat stanice první pomoci, kde jim nechyběla ani sanitní auta. Celostátní síť automobilních záchranných stanic začal Československý červený kříž vytvářet od roku 1925 na základě dohody s ministerstvem národní obrany a za účinné finanční podpory Ministerstva veřejného zdravotnictví. Automobily byly součástí poskytování první pomoci a sloužily k přepravě zraněných a nemocných osob. Speciální automobily přidělovalo ČSČK Ministerstvo národní obrany s tím, že v případě mobilizace a válečného ohrožení republiky je ČSČK vrátí pro potřeby armády. První vojenské auto bylo přiděleno spolku ČSČK v Třebíči. Samaritáni si v krátké době u občanů získali velkou důvěru a byli občany při různých úrazech vyhledáváni. Konečným cílem byla snaha, aby dobrovolná samaritská služba ČSČK byla zavedena všude i to těch nejzapadlejších vísek. Ve dvacátých a třicátých letech byly hasiči-samaritáni ve většině obcí na území Čech, Moravy a Slezska jedinou zdravotní složkou v obci. Ke své činnosti se v jednotlivých sborech pečlivě připravovali. V období trvání první čs. republiky měl samaritský kurz rozsah 25 hodin a zahrnoval kromě výuky první pomoci s praktickým cvičením, transportu raněného, zdravotnictví a ošetřování nemocných, také základy anatomie a fyziologie i péči o rodičky a kojence. Později samaritánské kursy trvaly od 30 do 40 hodin, časem se jejich rozsah ustálil na 36 hodinách. V roce 1936 nesměl být samaritský kurs kratší jak 40 hodin. Jejich program zahrnoval 6 obsahových okruhů: všeobecná zdravověda, základy bakteriologie (infekční choroby, nauka o dezinfekci), praktická přednáška o obvazech a dopravě raněných, pomoc při vnějších úrazech (poraněních), pomoc při vnitřním onemocnění (utopení, udušení, aj.), poučení o tuberkulóze. I zde se značný důraz kladl na praktický výcvik a na správné ošetřování ran. Kurzy pro samaritány ČSČK se dělili na kurzy řádné a kurzy opakovací (doplňovací). Mnoho nadšených organizátorů samaritánské služby ČSČK pocházelo z řad učitelů. Největším problémem pro rozvíjení samaritánské práce byly finanční prostředky, kterých se dostávalo velice málo. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století hasičské sbory žádaly finanční prostředky na nákup zdravotnického materiálu také na obecních a městských úřadech.  Přesto se samaritánská činnost rozvíjela. V obvodu spolku ČSČK byly pořádány základní samaritské kursy pro samaritány-hasiče, nehasiče-členy Červeného kříže, Sokola, pro učitele, žáky a studenty středních škol, průmyslové závody, horskou službu, doly apod. Tyto kursy obsahovaly teoretické i praktické části v trvání 48 hodin a byly zakončeny zkouškami, na základě kterých dostaly absolventi samaritské vysvědčení a legitimace, které je opravňovali k vykonání první pomoci při úrazech a náhlých onemocněních. Každý hasič-samaritán musel být členem ČSČK, jen ten garantoval odbornost vzdělání.

Na závěr kursu skládali samaritáni zkoušky a slib. Text samaritánského slibu zněl: „Slibuji, že v plném vědomí vznešených zásah Dr. Welze chci vždy a všude seč síly z pouhé obětavosti a lásky vůči bližnímu poskytovati první pomoc trpícím, nemocným, zraněným a bezvědomím tak, jak organizační samaritský řád mně ukládá. Slibuji, že pečovat budu jak o vzdělání vlastní, tak i o poučování nejširších vrstev lidových o zásadách zdravotnických i charitativních a vůbec šířiti i prováděti zásady lidskosti a obětavosti. Slibuji, že mravně i sociálně uspořádaným životem vlastním budu příkladem ostatním na cestě k pokroku, dobru a pravdě ve snaze, dle svých schopností prováděti národu a tím i všemu lidstvu.

Po složení zkoušek mohl hasič na své uniformě (na levém rameni) při veřejném vystoupení nosit chráněnou Ženevskou pásku s červeným křížem. Samaritáni a samaritánky používaly ve službě hasičský stejnokroj a jako odznak nosili na levém rukávě bílou pásku s červeným křížem. Členové zdravotnických oddělení nosili opasky bez sekyrky, měli zdravotnickou brašnu. Oblečení a úbory žen, tehdy nebyly podle nějakého jednotného vzoru, byly však velice podobné těm co užíval tehdejší ženský zdravotnický personál. Průvodním znakem byly dlouhé bílé pláště, vlasy zcela kryla rouška, čapka či šátek. Mimo veřejné vystoupení měl právo nosit na klopě civilního oblečení samaritskou jehlici červeným křížem a písmenem „S“ uprostřed. Na svém obydlí měl připevněnu ceduli s nápisem „Samaritán“ se znakem červeného kříže. Červený kříž samaritánům poskytoval odborný výcvik, sdělování poznatků, prováděl organizování školení a soustředění samaritánů. V jistém smyslu tedy nebylo podstatnějšího rozdílu mezi členy organizací Červeného kříže a samaritány z hasičských sborů, takže je přirozené, že začátkem padesátých let došlo k organizačnímu spojení samaritánů s Červeným křížem. Samaritská a záchranná služba byla i v pracovním a cvičebním programu hasičského dorostu z roku 1938. Samaritská služba obsahovala: první pomoc dle samaritského programu ošetřování nemocných, první pomoc při nehodách: omráčení elektrickým proudem, úhozem, omdlení, utopení, oběšení, udušení dýmem, popálení, zmrznutí, přenášení nemocného, nouzová nosítka a doprava zraněných. Potřebné látky – zařízení lékárničky – bylinné léky. Znalost samaritánských služebních předpisů.

Záchranná služba: na ledě a ve vodě, v léčení bezvládných venku i v místnostech jedním zachráncem. Spouštění smyčkou a vytahování. Kladky. Záchrana skokem, smykem, držení plachty.

Význam samaritánské práce vyzvedl i první čs. prezident T. G. Masaryk: „Naše hasičstvo najde v samaritánství krásný doplněk hasičské služby. Hasič-samaritán musí býti svému okolí vzorem zdravotnické čistoty osobní, rodinné, domácnostní a rozumí se, že všechny předměty pro první pomoc musí mít stále k ruce a ve vzorné čistotě“. Nadějný vývoj našeho samaritánství byl však přerušen mnichovskými událostmi a druhou světovou válkou.

V památném roce 1938 sešli se v Brně zástupci Čs. Červeného kříže se zástupci Čs. Hasičstva a uzavřeli úmluvu o spolupráci v „Samaritské službě československé“ na podkladě úmluvy a směrnic z roku 1929. Svaz Čs. Hasičstva zastupoval na této schůzi bratr starosta MZHJ Eduard Bartoněk. Společnost Čs. Červeného kříže v Praze sdělila přípisem ze dne 20. 8. 1946 čj. 7 422/46 Svazu Čs. Hasičstva, že uznává platnost úmluvy mezi Společností Čs. Červeného kříže a Svazem čs. Hasičstva v Praze v roce 1938 sjednanou, až do té doby, než bude vzájemným dojednáním vypovězen.

Zemská hasičská jednota v Čechách vydala v roce 1940 příručku „Samaritánská služba a první pomoc“ (Hasičský kurs v otázkách a odpovědích). Jako autor je uveden MUDr. a JUDr. Vít Levit – „zpravodaj samaritánské služby Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě a Zemské hasičské jednoty v Čechách“. Z téměř pětisetstránkové publikace vyplývá, že tato služba byla brána vážně a vydání takové publikace bylo počinem, který posiloval všeobecnou brannost nejen dobrovolných hasičů, ale všech obyvatel.

Povinností každého hasičského sboru bylo, aby zorganizoval ze svých dobrovolně se přihlášených členů nejméně jednu samaritánskou stráž dle možnosti o třech „bratřích“ a dvou „sestrách“. Základním článkem v celé samaritské soustavě byla zpravidla pětičlenná samaritská stráž v obci, složená nejméně ze tří vyškolených mužů a dvou žen, která se zaměřovala i na další péči o postižené. Členové samaritské stráže ze svého středu navrhovali vedoucího stráže – samaritánského náčelníka, jenž byl členem správního výboru sboru a byl volen valnou hromadou hasičského sboru a jehož volba podléhala schválení hasičské župy. Praktickým cílem samaritánské služby bylo postavit v každé obci samaritánskou stráž. Měla k dispozici nosítka, příruční lékárničku a nejnutnější obvazy. Ve větších městech se několik samaritních stráží sdružovalo do samaritské čety. Stráže a čety jednoho zdravotního obvodu tvořili samaritskou kolonu, v jejímž čele byl obvodní samaritský instruktor, kterým musel být vždy lékař. Pomáhal mu samaritský dozorce, kterého si volily stráže celého obvodu. Hasiči – samaritáni tvořili v župách sanitní sbory s výborem. Samaritské kolony v oblasti hasičské župy (na Slovensku okresní hasičské jednoty) tvořily župní samaritský sbor, v jehož čele stál vrchní samaritský dozorce, zpravidla okresní nebo obvodní, obecní (městský) lékař. Jemu k ruce byl dán župní (na Slovensku okresní) samaritský náčelník, volený po návrhu náčelníků jednotlivých stráží výborem hasičské župy po návrhu samaritské komise. Všechny tyto jednotky byly jednotkami organizačně pomocnými, opřenými o hasičské útvary.

Hodnostní označení v roce 1920. Tento stejnokrojový předpis zásadně mění způsob označení hodností a funkcí. Po novu je nahrazeno rukávovými štítky na levém nadloktí a na štítkách vyznačeny distinkce různými kombinacemi pletenek. Sborový lékař má na štítku tři úzko pletenky barvy červené. Župní samaritánský dozorce má na štítku jednu úzkou bílou a dvě úzké červené pletenky. Zemský samaritánský dozorce má na štítku tři úzké bílé pletenky. Ve službě nosí se tzv. ženevská rukávová páska Červeného kříže z bílého plátna, obroubená s červeným tiskem kříže a s písmeny ČS.

Hodnostní označení v roce 1926. Následkem rozvoje organizace samaritánské, bylo nutno částečně změnit usnesení o distinkcích z roku 1920 a stanovit nové. Proto v roce 1926 zrušeno dosavadní ustanovení o distinkcích pro župního a zemského samaritského dozorce a stanoveno nové. Dozorci: Obvodní samaritský dozorce má jednu úzkou bílou pletenku a jednu úzkou červenou pletenku /jako okrskový dozorce/. Župní samaritský dozorce: jedna široká bílá pletenka a jedna široká červená pletenka /jako župní hasičský dozorce/. Krajský samaritský dozorce: tři úzké bílé pletenky. Zemský samaritský dozorce: dvě široké bílé pletenky /jako zemský hasičský dozorce/. V úhlu pod pletenkami mají samaritští dozorci schválený znak Československého Červeného kříže s písmeny ČS. Lékaři instruktoři: pokud jsou v kroji hasičském, označují se následovně. Obvodní instruktor lékař: jedna úzká bílá pletenka a jedna červená. Župní instruktor lékař: jedna široká bílá pletenka a jedna široká červená. Krajský instruktor lékař: tři úzké bílé pletenky. Zemský instruktor lékař: dvě široké bílé pletenky. Hlavní šéf zdravotní služby: tři široké bílé pletenky. Lékaři instruktoři mají v úhlu pod pletenkami schválený znak Československého Červeného kříže, tvaru osmiúhelníkového s písmeny ČS.

Hodnostní označení v roce 1927. Stejnokrojový předpis z roku 1927 opět mění hlavně předešlý způsob značení a distinkcí hasičských hodnostářů, které až do tohoto roku bylo pletenkami na nadloketních štítcích a nyní se vlastně vrací čamarové pletenky s kličkami i bez, na náramenících. Samaritánští činovníci užívají těchže distinkcí, jako služebně rovnocenní činovníci hasičství. Nosí však na levé straně prsou schválený odznak samaritský, to je červený kříž s písmenem S. Lékaři nosí červený kříž v osmiúhelníku s písmenem S. Výložky samaritánů jsou červené. Ženevská páska nosí se výhradně ve službě. Pokud samaritáni užívají při svém veřejném vystoupení, nebo ve službě stejnokroje, označují se: šéf zdravotní služby /jako starosta svazu/ – čapka se žlutým poutkem, třemi úzkými žlutými hořejšími pásky a žlutým prýmkem při dolním okraji. Výložky světlešedé, žlutě lemované, na obou ramenech na podložkách žluté spoje se třemi pletenci. Zemský instruktor lékař /jako předseda technické komise zemské/ – čapka se žlutým poutkem a dvěma žlutými páskami, výložky červené /karmazínové/, žlutě lemované, na obou ramenech žluté spoje se dvěma pletenci bez osmičky. Krajský instruktor lékař – čapka se žlutým poutkem a jedním žlutým páskem, výložky červené /karmazínové/, žlutě lemované, na obou ramenech žluté spoje s jedním pletencem bez osmičky. Župní instruktor lékař /jako předseda technické komise župní/ – čapka s bílým poutkem a dvěma bílými pásky, výložky červené /karmazínové/, bíle lemované, na obou ramenech bílé spoje se dvěma pletenci bez osmičky. Obvodní instruktor lékař – čapka s bílým poutkem a jedním bílím páskem, výložky červené /karmazínové/, bílé lemované, na obou ramenech bílé spoje s jedním pletencem a jednou osmičkou. Sborový instruktor lékař /jako sborový náčelník oddělení/ – čapka s červeným poutkem a dvěma červenými pásky, výložky červené, nelemované, na obou ramenech červené spoje se dvěma pletenci bez osmičky. Zemský samaritánský dozorce /jako zemský hasičský dozorce/ – čapka se žlutým poutkem a dvěma žlutými pásky, výložky červené /karmazínové/, žlutě lemované, na obou ramenech žluté spoje s jedním pletencem a dvěma osmičkami. Krajský samaritánský dozorce – čapka se žlutým poutkem a jedním žlutým páskem, výložky červené /karmazínové/, žlutě lemované, na obou ramenech žluté spoje s jedním pletencem bez osmičky. Župní samaritánský dozorce /jako župní hasičský dozorce/ – čapka s bílý poutkem a dvěma bílými páskami, výložky červené, bíle lemované, na obou ramenech bílé spoje s jedním pletencem a dvěma osmičkami. Obvodní samaritánský dozorce /jako okrskový dozorce hasičský/ – čapka s bílým poutkem a jedním bílým páskem, výložky červené, bíle lemované, na obou ramenech bílé spoje s jedním pletencem a jednou osmičkou. Krátce po zavedení stejnokrojového předpisu vzor 1927, praxe ukázala, že bez velmi dobrých znalostí distinkcí na náramenících a čapkách, je velmi nesnadné rozpoznat od hasičských činovníků samaritány ve slavnostním kroji mimo službu, tedy bez ženevské pásky. Proto zakrátko pro samaritány v kroji slavnostním, zavedeny rukávové odznaky kulaté o průměru 75 mm.  Sborové samaritské rukávové odznaky na modrém sukně červeným křížem uprostřed se dvěma pruhy z egalisační červené látky. Tyté odznaky pouze s jedním pruhem z egalizační červené látky. Župní samaritské rukávové odznaky na modrém sukně s křížem červeným hedvábím vyšitým a se dvěma pruhy ve stříbře vyšitými. Tytéž odznaky župní, pouze s jedním pruhem ve stříbře vyšitým. Pro stejnokroje pracovní, byly zřejmě tyto rukávové terče v kombinaci světlého sukna s červenými kruhy a červeným křížem. V tomto i v předešlém období, byly pouze vyjímečně členové hasičské zdravotní služby samaritánské označeni na čepkách v místech předpisového odznaku, červeným křížem v bílém kruhu. V tomto a předešlém období též již jen vyjímečně přežíval na páskách zdravotní služby starý tlapatý kříž. Předpisová a daleko nejběžnější byla páska ženevská. Po roce 1927 se objevuje již vyhraněný typ kroje pro ženy samaritánsky. Ženy hasičský kroj neměli. Plášť byl doporučován ke službě samaritské i do průvodu.

Hodnostní označení v roce 1936. Jednu velkou stříbrnou růžici na červených výložkách nosil na Slovensku a na Podkarpatské Rusi velitel samaritské stráže v hodnosti rojvodiče. Dvě velké stříbrné růžice nosil na Slovensku a Podkarpatské Rusi velitel samaritské kolony (čatovodič). Tři velké stříbrné růžice v oblasti celého Svazu československého hasičstva nosil četař samaritán. Čtyři velké stříbrné růžice nosil v oblasti celého Svazu československého hasičstva náměstek velitele samaritského odboru (náměstek náčelníka samaritského oddělení). Jednu malou zlacenou růžici v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nosil velitel samaritského oddělení. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi: velitel samaritského odboru. Tři malé zlacené růžice nosil v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a Podkarpatské Rusi sborový lékař. V Čechách a ve Slezsku nosil obvodový samaritský dozorce na červených výložkách středem upevněnou zlatou pásku (sutaška) přišitou pod jednou zlacenou růžicí. Totéž nosil na Moravě okrskový samaritský náčelník a na Slovensku a Podkarpatské Rusi obvodní samaritský dozorce. Dvě zlacené rozety v Čechách a ve Slezsku náměstek samaritského dozorce, na Moravě náměstek župního samaritského náčelníka. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi samaritský dozorce. Tři zlacené rozety v Čechách a ve Slezsku velitel samaritského dozorce a lékař. Na Moravě župní samaritský náčelník a župní lékař. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi okresní samaritský dozorce a okresní lékař.

Jednu zlacenou rozetu na červené výložce, lemované zlatou šňůrkou v Čechách nosil krajský samaritský dozorce, na Moravě krajský samaritský náčelník. Dvě zlaté rozety na těchto výložkách na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nosil náměstek samaritského náčelníka. Tři zlacené růžice v Čechách a ve Slezsku nosil zemský samaritský náčelník a lékař. Na Moravě zemský samaritský náčelník a lékař. Dvě zlacené rozety na červené výložce lemované zlatou šňůrkou a vodorovně středem upevněnou zlatou páskou nosil náměstek samaritského náčelníka. Tři zlacené rozety tohoto provedení nosil samaritský náčelník a lékař. Lékař nosil své hodnostní označení na černých sametových výložkách, červeně lemovaných. Označení samaritských funkcionářů u hasičských sborů bylo ženevskou páskou. Ta byla zhotovena z 42 cm dlouhého a 10 cm širokého pruhu bílé látky, uprostřed byl našit rovnoramenný kříž z červeného sukna. Délka ramen kříže od konce ke konci činila 7 cm, šířka 2,5 cm. Na obou koncích bílé pásky byly přišity patentní knoflíky k zapínání. Pro nošení ženevské pásky bylo nutno zachovávat předpisy Červeného kříže.

Dle stanov všech jednotek dobrovolného Československého hasičstva byla samaritská služba nedílnou součástí celkové služby hasičsko-samaritské a byla na základě dohody s Červeným křížem pojata do celkového pracovního programu hasičstva. Samaritskými činovníky mohly být pouze hasiči-samaritáni. Vycházel i zpravodaj hasičské samaritské služby Červeného kříže – Hasičská a samaritánská stráž.

Nového významu pak nabyly sanitní sbory v době ohrožení republiky ČSR v době, kdy vzrůstalo nebezpečí fašismu a hrozba II. světové války. Docházelo k častější spolupráci ve formě cvičení společně se záchranným oddílem Červeným křížem a se skupinami Civilní protiletecké ochrany CPO. Nadějný vývoj našeho samaritánství byl však přerušen mnichovskými událostmi a druhou světovou válkou. V roce 1936 byl praktický výcvik na civilní protiletecké obraně (CPO). V roce 1936 byl praktický výcvik hasičů stále více zaměřován na potřeby CPO. Byly pořádány četné kurzy, prohlubující znalosti v oblasti samaritské a asanační. Hasiči konali platné služby ve výcviku CPO jako velitelé či instruktoři. Posilování spolupráce s armádou a zvýšení účinnosti výcviku v CPO sloužily Dny brannosti, které byly uspořádány za účasti hasičů. Od roku 1936 se samaritáni chystali na válku, do kursů nastupují především ženy, protože muži měli účinkovat přímo na frontě. Přes válku byli všichni samaritáni zařazeni do CPO. V průběhu měsíce dubna 1936 postupně vyšli směrnice CPO-4 pro službu samaritskou v období války. Samaritská služba v době války pečovala o zařízení nemocnic, zřizovala a upravovala obvaziště a stanice pro první pomoc, starala se o dostatečnou zásobu léků, obvazů apod., poučovala obyvatelstvo o ochraně proti bojovým plynům a proti zranění atd. Samaritské stráže vyhledávali a zachraňovali raněné a nemocné, poskytovali jim první pomoc, starali se o převoz raněných, otrávených a popálených osob k obvazištím nebo na ochrannou stanici, kde se jim lékaři a ošetřovatelský personál snažil poskytovat pomoc i v nejtěžších případech. Od roku 1937 byly kladeny zvýšené nároky na samaritní službu, která musela být připravena i na pomoc postiženým například chemickými zbraněmi. V době druhé světové války 1938-1945 se řada samaritánů zapojila do ilegální činnosti proti nacistickému odboji nebo přímo odcházela k bojujícím jednotkám jako jejich zdravotní služba. Hasiči poskytly 5 006 vojákům Rudé armády samaritánskou pomoc. Výchovná činnost samaritánů se osvědčila ve dnech před koncem války, které byly tak tragické pro naše města. Na konci války obětavě pomáhali v místech postižených bombardováním, kde nejen ošetřovali raněné, ale okamžitě zahajovali sbírky textilií, které neprodleně věnovali potřebným občanům. Po 15. 3. 1939 Československý červený kříž a jeho povinnosti ve spolupráci s Ústředím měst a obcí převzalo hasičstvo. Když byl 5. 8. 1940 zakázán Československý červený kříž převzali hasiči ve spolupráci s Ústředím obcí, měst a okresů zdravotnickou službu v celé šíři. Během druhé světové války bylo nutno samaritánskou službu přizpůsobit změněné politické situaci. Proto na základě toho nejvyšší složka samosprávy „Stálá delegace samosprávných organizací v Praze“, zastupující České a Moravské ústředí obcí, měst a okresů, navázala jednání o samaritánské službě a také o všeobecné záchranné službě s hasičstvem, které se již od svého založení vznešené myšlence věnovalo.

Učinila tak prostřednictvím ministerstva vnitra a ministerstva sociální a zdravotní správy. Ministerstvo sociální a zdravotní správy dalo k jednání výnosem ze dne 4 12. 1940, čís. L 2522-5/12 1940 plný souhlas. Ve smyslu tohoto výnosu uzavřely mezi sebou Stálá delegace samosprávných organizací a Svaz českého hasičstva definitivní dohodu o všeobecné záchranné službě. Podle ní se všeobecná záchranná služba dělí na dvě části:

a)      stanice první pomoci s automobilovou dopravou nemocných a náležející přímo příslušným zemským ústředím obcí, měst a okresů, za spolupráce a podpory ze strany hasičstva,

b)      samaritánská služba hasičská, která náleží jedině a výhradně hasičstvu za podpory Ústředí obcí, měst a okresů.

David Dvořáček