Stručné dějiny poskytování první pomoci, organizovaného záchranářství a ošetřovatelské péče o zraněné

Mnohokrát se člověk ve svém životě ocitne v situaci, kdy potřebuje cizí pomoc nebo má příležitost pomoci jinému. Pomoci druhému, zachránit život, je vrozeným instinktem člověka. Je proto možné, že jedním z důvodů proč se lidé naučili pečovat o nemocné a zraněné, je záchrana ostatních členů svého společenství nebo sebezáchrana. Nelze podceňovat ani emocionální aspekt, ani pocit sounáležitosti, nebo obojí může člověka přimět k činu, o kterém nevěděl, že je schopen. Proto se naši pradávní předkové sdružovali do skupin, rodů a kmenů, aby mohli společně čelit nepřízni přírody i nepřátelům. Později na stejném principu vznikaly řemeslné cechy a spolky, do nichž vstupovali lidé vykonávající stejné povolání nebo se stejnými zájmy.

V obecném slova smyslu má samaritská služba tisíciletou tradici. Původ první pomoci sahá až do ranného úsvitu lidstva. Výzkum o pravěkém člověku na základě vykopávek, na kterých jsou stopy vyhojených poranění ukazuje, že v tvrdých podmínkách lovu byl člověk často sám obětí útoku lovené zvěře, jež mu způsobovala různá zranění. Proto musel umět poskytnout první pomoc sobě i raněným druhům. Původ první pomoci sahá tedy do nejstarších dob lidstva a s ní souvisí i vznik nejstarší lékařské vědy – chirurgie. Již Babyloňané, staří Řekové a Římané poskytovali první pomoc. Konfucius (552 – 479 před  Kristem), který je považován celou čínskou tradicí za největšího mudrce všech dob a učitele národů, zastával názor, že „Zachránce jednoho člověka je větší, než přemožitel jednoho města“.

Také Budha ve 4. stolení před Kristem vydal přikázání: „Kdo chceš mně sloužit, ošetřuj nemocné“! V literatuře ani v jiných dostupných pramenech není zmínka o tom, že by záchrana lidského života byla činnost, na kterou by se lidé v jejich době záměrně připravovali či jinak školili pro její lepší úroveň. S vývojem lidstva došlo k rozdělení společnosti, vznikaly státy a začaly války. Znovu tedy vznikla potřeba první pomoci, která se stala nevyhnutelnou při zachraňování života raněných bojovníků. Vojenští lékaři se museli již od antických dob zabývat běžnými zraněními – zhmožděninami, tržnými poraněními, penetrujícími ránami, zlomeninami kostí – a to za primitivních podmínek, které v dané době převládaly. Jsou o tom záznamy na egyptských papyrech, ve verších řeckých básníků i biblických příbězích. První křesťané zřizovali útulky, zvané Xenodochie pro poutníky, putující k Ježíšovu hrobu.

Tak činili mniši na hoře Karmel. Později byly zakládány útulky, např. roku 962 klášterní hospic v průsmyku svatého Bernarda, který byl vlastně první stanicí první pomoci. Podobný hospic byl na hoře svatého Gottharda, kde se používalo k vyhledávání pocestných cvičených bernardinských psů. Tyto ústavy jsou základem našich nemocnic a jiných sociálních ústavů, vzešlých z ideje obětavé pomoci a mají svůj vliv na vývoj zdravotnické kultury lidstva i v dnešní moderní době. Všechna tato bohulibá činnost upadla ve středověku, který spatřoval v neštěstí prst Boží a proto pomoc trpícím odmítal. Ve středověkých armádách se zřizovala zdravotní služba nazývaná samaritská. Středověk a novověk znaly polní lazarety, ale ty byly těžkopádné a neschopné následovat rychlé přesuny vojenských oddílů. Proto se ranění do nich sváželi v otevřených vozech a cesta trvala i několik dní. Ten, kdo dojel, už zpravidla další pomoc nepotřeboval. Řešením nebyly ani provizorní lazarety, zřízené většinou v kostelech. V nich zranění leželi přímo na studené dlažbě a často bez dek. Někdy zůstávali ležet na bitevním poli, dokud boj neskončil. První pomoc ve starověku a středověku závisela na úrovni tehdejší medicíny. Lékařské poznatky byly tehdy nedokonalé také proto, že předsudky o nedotknutelnosti mrtvého bránily poznání o skladbě a činnosti lidského těla. Během středověku, rytíři St. John, známí také jako Maltézští rytíři, začali pomáhat jejich zraněným druhům, tvořili tak základ moderního sboru Maltézských rytířů a činnosti ambulance St. John. Polní nouzová péče byla poskytována v různých formách od začátku zaznamenané historie. První záznam o použití ambulance při nehodě sahá do roku 1487, do doby Španělské královny Isabelly.

Španělská armáda byla svého času extrémně dobře vypracovaná a přitahovala dobrovolníky z celého světa, část z nich poté vytvořila první vojenské nemocnice neboli „ambulancias“, avšak zranění vojáci stejně nebyli kvůli léčbě zvednuti dříve než skončila bitva, proto stále mnoho životů končilo umíráním v bitevním poli. Ve středověku první pomoc prováděli ve své době společensky podřadní lazebníci a bradýři. Až v 15 století byli postaveni na společenskou úroveň ostatních řemesel. Prováděli napravování zlomenin, otevírání hnisavých hlíz. Zakládali vlastní cechy. Nazývali se ranhojiči, u vojska felčaři. Vývoj medicíny pokročil až v novověku, kdy se začínají uplatňovat vědecky zdůvodněné výkony první pomoci a objevují se nové, dokonalejší metody.

První pomoc se začíná organizovat. Teprve v 16. a 17. století se pomoc bližním znovu oživila a byly vydány první knihy, pojednávající o první pomoci. Podobně v roce 1768 v Hamburku, v roce 1774 v Paříži a Londýně vznikly stanice první pomoci. První záchranná služba – pod názvem „Humanitní společnost pro záchranu zdánlivě mrtvých a v náhlém nebezpečí smrti se ocitnuvších“ byla založena roku 1798. Jednatelem „Retunngsanstaltu“ byl Albert Vincenc Zarda, doktor filozofie a lékařského umění, emeritní profesor policejní medicíny a člen Royal Human Society v Londýně. V Praze byla zřízena stanice první pomoci roku 1792 přičiněním činitele Karlovy univerzity Vojtěcha Vincence Čady. Tento záchranný ústav byl vyzbrojen různými zachraňovacími pomůckami a přístroji. Byla stanovena odměna zachráncům zdánlivě mrtvých z pokladny městské, zemské i státní a jejich jména uveřejňována byla s pochvalou na úředních tabulích. V Brně zřízena roku 1801. Sdružení kladoucí si za cíl své činnosti humanistické zásady, harmonický rozvoj lidské osobnosti, nebo péči o nemocné a zraněné, ale také bezprostřední záchranu lidských životů vznikla až mnohem později. Roku 1855 založeno Křesťanské sdružení mladých mužů YMCA (Young Ménś Christian Association), pro zajímavost také spoluzaloženo zakladatelem Červeného kříže H. Dunantem. V roce 1857, tj. šest let před založením mezinárodního červeného kříže byl ustaven Pražský dobrovolný sbor ochranný, na popud tehdejšího ředitele c.k. Policie pražské barona Päumanna a jeho zakládajícími členy bylo 36 dobrovolníků nejrůznějších profesí. Pouze tři členové sboru byli zdravotníky. Cílem tohoto sboru je „ochrániti co jest ochrany hodno, zachránit v každém druhu nebezpečí jak životy lidské, tak i majetek spoluobčanů dobrovolné, neohroženě a nezištně“.

Žádost byla na c.k. místodržitelství zaslána 27. listopadu 1857 a souhlas, spolu se schválením instrukcí, vydává c.k. místodržitelství již 8. prosince téhož roku. Následuje nařízení c.k. policejního ředitelství všem okresním komisařstvím, aby „mužstvo stráže Sbor ve všem konání podporovalo“. Členové družstva byli označeni červeno-bílou stuhou na levé paži, později sborovým oznakem. Stanovy Pražského dobrovolného sboru ochranného „účelem PDSO jest poskytovati za každé doby první pomoc přímo jakož i bráti  podílu a podporovati úřední akci pomocnou při všech úrazech a nehodách, bezpečnost osoby a majetku se týkající, tudíž zejména při požárech, třenici ledu, povodních i jiných nehodách živelných, pak v případě zabití, poranění všeho druhu a zvlášť též v pádu mobilizace a války“. Nepřetržitá služba byla zavedena v roce 1890, kdy také byly schváleny stanovy a získány první dopravní prostředky. Snaha o organizovanou pomoc ohroženým však existovala na území hlavního města Prahy již předtím. Prováděla se i preventivní opatření při „hromadných akcích“. Tak například při korunovační slavnosti Františka II., konané roku 1792, byla zřízena pohyblivá stanoviště lékařů, ranhojičů a porodních bab. Za napoleonských válek činnost civilní první pomoci značně ochabla a přesunula se na bitevní pole.

Velký vliv na rozvoj organizované zdravotnické služby přineslo ošetřování raněných vojáků za války. Raněným vojákům byla v minulosti poskytnuta jen minimální pomoc od obyvatel okolních vesnic, blízkých místu bojiště. Většina byla ponechána svému osudu. Historie medicíny katastrof začíná v 70. letech 18 století při poskytování neodkladné péče během válečných operací. Do této doby se provádělo pouze vyprošťování raněných a transport na obvaziště, pouze v malém procentu případů se přikládalo škrtidlo na zastavení prudkého krvácení, které zavedl již v roce 1674 Morel. Teprve francouzský chirurg, štábní lékař rýnské armády a Napoleonův osobní lékař Jean Dominique Larey (*1766 +1842), který je považován za otce přednemocniční neodkladné péče, zavedl jako první pohyblivá obvaziště tzv. „létající sanitní četu“ pro poskytování chirurgické pomoci v blízkosti bojiště již během bitvy, kdy až po primárním ošetření byli zranění odvážení do stálých lazaretů. Vytvořil oddíly ze tří zkušených chirurgů a jednoho ošetřovatele. Měli k dispozici vůz s obvazy, tažený koněm či mulou, a v případě potřeby do něj mohli raněné naložit. Larrey byl též prvním, který nedělal vůbec žádný rozdíl mezi vlastním a nepřátelským zraněným. Zavedl do válečné medicíny třídění raněných, z důvodu nedostatku zdravotnických sil a prostředků. V roce 1792 nebyl spokojený se způsobem, jakým se dopravovali ranění z bojiště. Položili je prostě na vozík a táhli přes hrboly a výmoly cest do zázemí. Baron Larrey se rozhodl, že je třeba péči o raněné zlepšit a zdokonalit. Jako vojenský chirurg se zabýval vylepšením organizace vojenské zdravotní služby a roku 1793 vypracoval ideu „ambulance volante“ tedy létajících či lépe mobilních ambulanci. Dal na staré transportní korby připevnit zvláštní pružiny, které zajistily pacientům větší pohodlí. Nechal také zhotovit přístřešek, který chránil raněné před nepřízní počasí. Tento vynález se setkal s velkým ohlasem a tak už od roku 1796 měla francouzská armáda zvláštní ambulantní jednotku, vybavenou 12 „létajícími ambulancemi“ taženými koňmi. Vůz vyjížděl ještě v průběhu boje na bojiště. Tam personál ošetřoval raněné a zajistil transport imobilních do lazaretu umístěného těsně za bojištěm. To bylo zcela nové revoluční pojetí organizace lékařské polní služby, jelikož do té doby byly lazarety umístěny v hlubokém zázemí a byly proslulé svými špatnými léčebnými výsledky, které z velké části souvisely s pozdním léčebným zásahem. Odpor proti novinkám byl jak z důvodu své revolučnosti, také proto, že zdravotní personál tehdy nepožíval žádné ochrany v boji, a byl vystaven stejnému, či mnohdy většímu riziku jako řadový frontový voják. Larreyova vstřícnost, soucítění s poraněným a obětavost byly proslulé až legendární, a získaly si úctu a respekt vojáků a politiků všech bojujících stran. Zavedl nosítka k přenášení raněných, doporučoval ránu včas vytnout a drénovat – tento postup nazval debridement, zastavení krvácení považoval za samozřejmost a věděl, že pokud není rána přikryta čistým obvazem, hrozí téměř vždy ranná infekce s fatálním koncem.

Tuto myšlenku přes tvrdý odpor svým rostoucím vlivem plně prosadil až ve Velké armádě, a tím zásadně ovlivnil vývoj válečné medicíny. Myšlenka vyházela z osobního pozorování, že voják ošetřený brzy po zranění má mnohem větší šanci na přežití, než ten který je léčen až po mnoha hodinách. Také si všiml, že velká ztráta krve je významné špatné znamení, a proto kladl důraz na okamžité zastavení krvácení. Nesoustředil se pouze na válečnou chirurgii, ale ovládal obor chirurgie v celém tehdejším rozsahu. Jeho mobilní ambulance byly později zaváděny ve všech moderních armádách, a i slavné Mobile Surgical Hospital (M.A.S.H.) v USA byly budovány na myšlenkách Larrweyových. Po francouzském vzoru pohyblivá obvaziště zavedli i Prusové. K tomuto pokroku přispělo i zorganizování lékařských kursů a zkoušek pro lékaře a chirurgy odváděné na vojnu.A objevila se další nová myšlenka – o nutnosti poskytování zdravotní pomoci i raněnému nepříteli. Ve stejném období vyzval francouzský vojenský chirurg Pierre Francois Percy (*1754 +1825) k tomu, aby všechny státy uzavřely smlouvu, že prohlašují raněné a lazarety za neutrální. Válečná chirurgie tedy položila základ medicíně katastrof, dnešního pojetí. Ta tvoří přechod mezi civilním a vojenským zdravotnictvím. Teprve s rozvojem vojenské techniky se objevuje zvýšená potřeba péče o raněné a nemocné vojáky. Známé jsou příklady těchto snah z tzv. Krymské války v polovině 19. století. V letech 1853-1856 vstoupily Velká Británie, Francie a Turecko do války proti Rusku na Krymu. Poprvé za bojujícími jednotkami následovaly skupiny vyškolených dobrovolných ošetřovatelek, které pomáhaly raněným vojákům.

V Británii vypukl skandál, když vyšlo najevo, že o francouzské vojáky se starají milosrdné sestry, zatímco britští vojáci jsou odkázáni na nekvalifikované sanitáře a hromadně umírají. Na ruské straně fronty jejich práci organizoval chirurg Nikolaj Ivanovič Pirogov (*25. listopadu 1810 +5. prosince 1881), na anglické straně ošetřovatelka Florence Nightingalová (*12. května 1820 +13. srpna 1910). Spolu s dalšími 38 zdravotními sestrami odjela v roce 1854 do Skutaru (Turecko), aby pomáhala zraněným vojákům v krymské válce. Britům chyběly léky i personál a rázná Florence zorganizovala zdravotní pomoc přímo na místě. Spolu s ostatními sestrami někdy vařila i pro 3000-4000 vojáků, v průběhu 3 měsíců vybavila muže oděvem a potřebami z týlových sklad. Datum jejího narození si právem připomínáme jako Mezinárodní den sester. „Dáma s lampičkou“ Florence Nightingalová se bezesporu zasloužila jako první o moderní vědecké pojetí ošetřovatelství. Olejová lampička, s níž chodila Florence v noci po dlouhých chodbách nemocnice, se stala symbolem ošetřovatelství. Po návratu založila zdravotnickou školu pro sestry při Nemocnici sv. Tomáše v Londýně. Své poznatky Florence Nightingalová prezentovala v publikaci Zápisky o armádě a nemocnici. Florence měla množství zásad, které sepsala v Poznámkách k ošetřovatelské péči. Rozšířila vojenské zdravotnictví o nový prvek – ošetřovatelskou péči o raněné a nemocné vojáky ve válce (po lékařském ošetření ranění leželi nazí na holé a špinavé zemi, jídlo dostávali jednou denně, jedli rukama, někdy nedostali nic a hlavně se o ně nikdo dále nestaral). Do té doby byl kladen důraz pouze na péči lékařskou. Nikolaj Ivanovič Pirogov zavedl ve válečné medicíně sesterskou službu, anestezii, sádrový obvaz, třídění raněných.

Další reformou vojenské sanitní služby se od roku 1859 zabýval vojenský lékař Jaromír svobodný pán Mundy, pocházející z hradu Veveří u Brna. Ve své disertační práci „Příspěvky k reformě sanitní služby“. K zlepšení péče o raněné přispělo i založení Červeného kříže v roce 1864. Celosvětové hnutí Červeného kříže vyrostlo ze snahy zmírňovat utrpení a přinášet pomoc raněným a nemocným vojákům za války. Večer 24. června 1859 se při svých obchodních cestách ocitl švýcarský obchodník a sociální reformátor Henri Dunand (*8. května 1828 +30. října 1910) na bojišti u Solferina (severní Itálie), kde proti sobě bojovalo na 300 000 francouzských a italských vojáků. Rakouská vojska pod velením císaře Františka Josefa I. utrpěla porážku od spojených vojsk francouzsko-sardinských a kdy Rakousko ztratilo území Lombardie. Dunand se po tři dny ve vražedném vedru a tři noci snažil pomáhat raněným, o něž se nikdo nestaral. Po návratu do Ženevy otřesený Dunand přemýšlel, jaké kroky podniknout, aby se podobné hrůzy již nikdy neopakovaly. Napsal útlou knížku o pouhých 62 stranách, nazval ji „Vzpomínky na Solferino“, v níž také navrhl možnost nápravy nedostatku lékařské pomoci v ozbrojených konfliktech výcvikem dobrovolného zdravotnického personálu již v době míru a rozeslal ji evropským panovníkům, státníkům a vojevůdcům. Kniha vyšla v Ženevě 8. listopadu 1862. Dunand po jejím vyjití procestoval řadu evropských zemí a osobně pro své myšlenky pomoci raněným získával hlavy států a vojenské velitele. Nalezl podporu u francouzského císaře Napoleona III. a 22. srpna 1864 byla do Ženevy svolána konference národů, na níž se státy sjednotily, že raněný i jeho přístřeší (lazaret) nesmí zůstat bezpomoci, tzv. první „Ženevská dohoda o zlepšení osudu raněných v polních armádách“. K provedení toho byly ustaveny v jednotlivých státech společnosti, které si daly do znaku červený kříž v bílém poli. Červený kříž se stal pomocnou organizací vojenské zdravotnické služby. Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce, které se zrodilo ze snahy pomáhat zraněným na bojištích bez jakéhokoliv rozdílu. Berlínský fyziolog Georg Friedrich Nicolai byl jeden z mála lékařů-pacifistů, kteří tvrdili, že pro doktora neexistuje nepřítel, ale jenom ten, kdo potřebuje lékařský výkon. Právě lékaři viděli dopad válečného běsnění nejvíc zblízka.

Již od roku 1864 se snažili jednotlivé národní společnosti Červeného kříže vytvářet samaritské spolky – sanitní kolony pro časy válečné i mírové. První civilní ambulance se objevila v roce 1878 v ulicích anglického města Margate v hrabství Kent. Byl to vozík s jedním koněm a tlačil se ručně. Až později, po roce 1883, se začala používat ambulance se čtyřmi koly na pneumatikách, tažená ovšem ještě koněm. Zdravotnická nosítka a kufřík první pomoci vyvinul Matyáš Žďárský (*1856 +1940). V roce 1881 byla z popudu Prof. MUDr. Jaromíra von Mundy ve Vídni založena dobrovolná ochranná společnost pro poskytování první pomoci při neštěstích. Lze tedy opodstatněně tvrdit, že dr. J. Mundy (*3. října 1822 +2. srpna 1894) je zakladatelem všeobecného záchranářství. Válečná chirurgie tedy položila základy dnešní urgentní medicíny.

David Dvořáček