Samaritánská služba po roce 1945

Němci samaritánskou službu v protektorátě trpěli. Zejména při osvobozovacích bojích na závěr války prokázali členové samaritánských služeb, že svoje povinnosti plní vzorně. Také mnoho osob, zvláště dětí přišlo k úrazu při neopatrném zacházení s výbušninami.  V Květnovém povstání pražského lidu, ale i v dalších městech a obcích Čech a Moravy zařizovali členové samaritánské služby stanice první pomoci, které se velmi často změnily na pomocné nemocnice, vybavené potřebným sehnaným zařízením, prádlem, léky. Současně od 2. května do konce září 1945 mnohé samaritánské stráže a dobrovolní hasiči takřka z celých Čech v čele s dr. Karlem Raškou organizovali pomoc Malé pevnosti, okolí Terezína a Litoměřicích při likvidaci epidemie skvrnitého tyfu a bacilární úplavice. Mnozí lékaři a samaritáni přes veškerá opatření onemocněli a nejméně dva zaplatili svou obětavou službu v karanténním oddělení v Terezíně cenou nejvyšší – svým životem. Vyšetřením prošlo přes 20 000 vězňů, počet obětí se uvádí mezi jedním tisícem (zřejmě pouze Malá pevnost) a více než dvěma tisíci (celý Terezín s okolím). Bez odhodlání a obětavosti více než tísícičleného týmu dobrovolníků by se však epidemie rozšířila a počet obětí ve válkou rozvrácené Evropě by narostl při nejmenším do desetitisíců. Dnem 31. prosince 1945 byla skončena branná pohotovost.

Po skončení 2. světové války neexistovala v hasičských sborech v podstatě žádná samaritánská služba. Poválečná práce samaritánských stráží se začíná rozvíjet na základě dohody, jež byla uzavřena mezi Svazem čs. Hasičstva a Společností Čs. Červeného kříže ještě před okupací – 29. 1. 1938. V prvních poválečných letech se ČSČK zaměřil opět na odstraňování následků války. Po válce počal ČSČK obnovovat samaritánskou službu. V listopadu 1946 je vydán prozatímní řád samaritánské služby, pořádali se nové zaškolovací a zdokonalovací kursy. Ve dne 24 – 26. 1. 1947 se konala v Brně I. zemská samaritánský škola. Byla přijata zásada, že všichni samaritáni, již prodělali školení do roku 1938, za okupace nebo v prvním poválečném roce, musí se zúčastnit přeškolovacích kursů (20 hodin) a noví samaritáni musí absolvovat základní školení (46 hodin). V roce 1947 probíhali samaritské opakovací kursy všech samaritánů, řádně vyškolených před válkou, aby nabyli povědomí soudržnosti a obnovili si své samaritské praktické zkušenosti a vědomosti. Následujícího roku byla v Brně zřízena Zemská samaritánská rada pro Moravu a Slezsko. Samaritánští náčelníci v jednotlivých hasičských sborech se řídili plánem činnosti, který byl rozpracován po měsících, dále v něm bylo obsaženo poučení samaritánské stráže a ostatních členů sboru. I v poválečném období měla samaritánská služba své problémy: nedostatek lékařů, instruktorů a samaritánských činovníků, nedostatek finančních prostředků i učebních pomůcek a v neposlední míře to byl nedostatečný zájem členů hasičských sborů. Přes tyto problémy byla úroveň výcviku dobrá.

Koncem roku 1927 bylo organizováno již 45 automobilních záchranných stanic ČSČK (v Čechách 17, na Moravě 23, na Slovensku 4, na Podkarpatské Rusi 1) s celkem 66 automobily (33 vojenskými a 33 civilními). K 1. 1. 1928 bylo v Čechách 17 stanic s 15 vojenskými, 17 civilními a 32 sanitními vody, které přepravily 10.306 mužů, 10.033 žen a 307 dětí. Na Moravě a Slezsku bylo 23 automobilových stanic s 15 vojenskými, 14 civilními a 29 zdravotnickými automobily, které převezly 15 001 osob, Slovensko mělo 4 stanice se 2 vojenskými a 2 civilními auty, které převezly 1647 osob, Podkarpatská Rus má jednu stanici s jediným sanitním vozem, který převezl 13 osob. Jen v roce 1927 bylo těmito stanicemi ČSČK převezeno přes 37 000 osob a auty ujeto přes 600 000 km. Na konci roku 1928 to již bylo 63 stanic s 90 auty. V roce 1936 bylo v republice 120 automobilových záchranných stanic se 190 sanitními auty, především v českých krajích a jejich provoz stál kolem 5 miliónů korun, z čehož jen polovina byla kryta příjmy za převozy.

Za prvních 7 let (1921 až 1927) vyškolil ČSČK v 976 kurzech více než 30 000 samaritánů. Moravská zemská jednota hasičská měla členů Samaritánů 1928 – 5 043, 1930 – 5 672, 1931 – 5 842, 1932 – 6 110, 1933 – 6 021, 1934 – 6 315, 1936 – 6 681, 1937 – 7 903, 1938 – 8 566. V celé republice bylo v roce 1932 samaritány 24 393 mužů, 1074 žen, 1074 dorostu. V roce 1931 byla poskytnuta první pomoc výše uvedenými samaritány v 110 683 případech. V roce 1932 bylo na Moravě zařazeno v organizovaných samaritánských službách 4731 mužů, 1647 žen, uskutečnilo se 4367 kursů, bylo k dispozici 1199 lékárniček, 3695 torbiček, 1122 nosítek a 42 sanitních aut. V rámci celé republiky byla poskytnuta první pomoc ve 228 780 případech a bylo realizováno 17 951 převozů nemocích nebo raněných. Při sjezdu hasičských činovníků, který se konal v prosinci 1934 bylo v republice 10 607 samaritánských stráží se 40 071 členy. Z toho na Moravu připadalo 1 720 samaritánských stráží se 4 654 členy a 1 751 členkami. V roce 1936 ve sborech na Moravě a ve Slezsku působilo 14 353 samaritánů a 4 198 samaritánek, kteří pracovali v 5 141 samaritánských strážích. V roce 1937 vyvíjelo na území republiky (včetně Slovenska) činnost 10 305 samaritánských stráží s 32 321 členy, které měly v provozu 183 sanitních aut. Těsně před druhou světovou válkou, na konci roku 1938, evidoval ČSČK jen v Čechách téměř 23 000 samaritánů a samaritánek. V protektorátu bylo celkem samaritánů 19 499 mužů a 7 614 žen. Okupací jejich řady značně prořídly. Na konci roku 1946 je evidováno již více než 2 300 samaritánů.

K 30. září 1938 sdružoval Svaz československého hasičstva SČsH:

Po roce 1945 se z důvodu jiné organizace společenského života změnil vztah k samaritní činnosti hasičských sborů, kterou hasiči vyvíjeli od roku 1921. V krátkém období 1945-1948 nebyl čas na přirozenou obnovu samaritské služby v místních hasičských jednotách. Samaritní činnost byla podřízena zdravotnímu odboru okresního národního výboru. Samaritáni hasičských sborů začali postupně přecházet do organizace Československého červeného kříže. Přesto se do roku 1950 podílely dobrovolné hasičské sbory na poskytování laické první pomoci spolu se samaritním odborem Československého červeného kříže při úrazech, neštěstích a převozech postižených do nemocnice. Samaritské stráže několik desítek let ošetřovaly lehká i těžká zranění členů hasičských sborů při cvičeních a požárech. Za dobu své působnosti samaritními funkcemi prošlo mnoho členů a tak hasičské organizace vychovaly mnoho zdravotnických pracovníků v poskytování kvalifikované první pomoci, kteří se osvědčili v pozdějších letech zvláště v průběhu národně osvobozeneckého boje. V roce 1950 byla na společné schůzce uzavřena dohoda mezi Československým červeným křížem a Svazem československého hasičstva o spolupráci v samaritní službě. Tento akt ještě utužil dobrou spolupráci mezi oběma organizacemi. V mnoha obcích se pořádali společné akce, školení, ukázková cvičení atd.

Dne 1. 6. 1950 byla uzavřena Úmluva o samaritánské službě mezi Čs. červeným křížem a Svazem čs. Hasičstva, která mj. stanovovala: V zájmu sjednocení samaritánské služby dohodly se obě organizace na tom, že všichni samaritáni budou jednotně organizováni a registrováni v příslušných složkách ČSČK. Z toho důvodu samaritáni – hasiči stanou se počínaje dnem 1. 7. 1950 také individuálními členy ČSŠK. Členství v ČSČK nesmí nikterak narušiti jejich členství a činnost v příslušných organizačních složkách hasičstva. Na druhé straně úmluva zaručuje samaritánům – hasičům paritní zastoupení v samaritánských složkách ČSČK“. Změnil se také název na „Samaritní služba Československého červeného kříže“ „Samaritánská služba ČSČK“. Pod tímto názvem se rozuměla organizovaná laická pomoc poskytovaná v případě potřeby všemu lidu. V pozdější době došlo v některých případech k rozporům mezi MHJ a ČSČK při požadavcích na předání inventáře, zejména samaritních vozů. V září 1951 pak na základě příslušných směrnic celostátního akčního výboru ČSČK byl zrušen název samaritán a nahrazen názvem dobrovolný zdravotník. Od roku 1951 samaritní služba přešla zcela pod Československý červený kříž, čímž se uzavřela bohatá činnost hasičů na tomto zdravotnickém poli. Od té doby byli už hasiči samaritáni organizováni jen v Československém červeném kříži. Hasiči-samaritáni se stávají členy ČSČK, ale i nadále vypomáhají v jednotkách. U některých jednot se hasičští zdravotníci udrželi, i když jich stále ubývalo. O obnově organizované samaritánské (zdravotní) služby se však nyní začíná opět vážně uvažovat.

Tento funkční systém poskytování první pomoci hasiči znovu oživil Dr. Leonard A. Cobb v Seattlu (USA) v roce 1970 pod názvem „paramedic staff“ a vytvořil pravděpodobně nejdůmyslnější veřejný systém resuscitační služby. V anglo-sasských zemích se pomocný zdravotnický personál, jako vysoce kvalifikovaný personál v emergentní medicíně, vyvinul z hasičských sborů. Hasiči v Seattlu a sousedním King Country fungují jako pohotovostní lékařská služba, běžná praxe je taková, že na místo nehody přijíždí jako první standardní požární vůz s posádkou, která zahajuje resuscitaci, a teprve potom následuje běžné ambulantní ošetření. Zároveň existuje možnost instrukce základní neodkladné resuscitace po telefonu prostřednictvím požárního dispečera, který přijímá naléhavé telefonické hovory osob volajících o pomoc.

 David Dvořáček